Těmito slovy oslovil bohatý statkář dvaadvacetiletou Annu, která celý život znala především práci, únavu a strach z toho, že její rodina nebude mít z čeho žít.

Nikdy by ji nenapadlo, že nabídka, která měla zachránit její nemocnou matku a dva mladší bratry, ji jednoho dne přivede do domu, kde bude muset bojovat o vlastní život.

Anna vstávala každý den ještě před svítáním.

Než se nad okolními poli objevily první paprsky slunce, už měla na sobě staré oblečení, gumáky a mířila ke statku. Dojila krávy, čistila stáje, nosila pytle s krmivem a celé hodiny pracovala v chladu, dešti i nesnesitelném letním vedru.

Za svou práci dostávala jen tolik, aby rodina přežila.

Její otec zemřel před několika lety a od té chvíle zůstala většina odpovědnosti na jejích bedrech. Matka byla nemocná a postupně ztrácela sílu. Její dva mladší bratři ještě chodili do školy, takže Anna si nemohla dovolit myslet na vlastní budoucnost.

Když měla rodina štěstí, jedli třikrát denně.

Když štěstí neměla, Anna předstírala, že už jedla v práci.

Nejtěžší byly dny, kdy matka potřebovala léky. Anna si tehdy půjčovala peníze od sousedů, známých a někdy dokonce od lidí, kterým se bála podívat do očí. Každý dluh si zapisovala na malý papírek a postupně ho splácela.

Na vlastní život už téměř nemyslela.

Pak si jí jednoho večera všiml majitel statku.

Jmenoval se Viktor a byl jedním z nejbohatších mužů v celém kraji. Vlastnil rozsáhlá pole, několik hospodářských budov a řadu domů ve městě. Lidé o něm říkali, že je chladný, uzavřený a že nikoho nepouští příliš blízko.

Proto Annu překvapilo, když ji po práci požádal, aby ještě chvíli počkala.

„Doprovodím vás domů,“ řekl.

Cestou téměř nepromluvil.

Když však dorazili před Annin starý dům, zastavil se.

Dlouhou chvíli mlčel a potom pronesl větu, na kterou Anna nikdy nezapomněla.

„Lékaři mi dali méně než rok.“

Anna na něj nechápavě pohlédla.

„Mám vážnou nemoc. Léčba už podle nich nemá smysl. Nechci ale zemřít bez dědice.“

Anna si myslela, že tím rozhovor skončí.

Nestalo se.

„Vezmi si mě,“ pokračoval. „Porodíš mi dítě a já se postarám o tvoji rodinu. Tvoje matka dostane nejlepší léčbu. Tví bratři budou mít zaplacené školy. Koupím vám nový dům. Nikdy už nebudete muset řešit, jestli máte na jídlo.“

Anna se cítila ponížená, šokovaná a zároveň zoufalá.

„Proč já?“

Viktor se na ni podíval.

„Protože vím, že bys pro svou rodinu udělala cokoli.“

Anna nabídku odmítla.

Několik dní se mu vyhýbala. Říkala si, že peníze nemohou být důvodem, aby si vzala muže, kterého téměř nezná.

Jenže potom se její matce náhle přitížilo.

Lékař po vyšetření řekl, že potřebuje okamžitou léčbu ve městě. Cena byla pro Annu nepředstavitelná.

Neměla ani zlomek potřebné částky.

O týden později se Viktor objevil u jejich domu.

Na stůl položil obálku plnou peněz.

„Tohle je na léčbu,“ řekl.

Anna na něj nevěřícně hleděla.

„Nemusíš si mě kvůli tomu vzít. Peníze si nevezmu zpět. Ale moje nabídka stále platí.“

Byla to chvíle, kdy Anna pochopila, že její odmítnutí může znamenat, že její matka zemře.

Nakonec souhlasila.

Neudělala to z lásky.

Udělala to proto, aby zachránila svou rodinu.

Viktor skutečně dodržel slovo. Její matka byla převezena do města, bratři dostali zaplacené školné a starý dům začali opravovat.

Svatba byla malá a téměř bez hostů.

Anna si během obřadu připadala, jako by sledovala život někoho jiného.

Po svatbě se přestěhovala do Viktorova obrovského domu.

Všechno tam bylo jiné.

Čisté chodby, drahý nábytek, služebnictvo, velká zahrada a pokoje, ve kterých bylo více prostoru než v celém jejím starém domě.

Viktor se k ní choval slušně.

Nebyl hrubý. Nekřičel. Nenutil ji k ničemu.

A právě to bylo pro Annu možná nejděsivější.

Protože si nedokázala vysvětlit, proč si muž jako on vybral právě ji.

V noci po svatbě ležela vedle něj a nemohla usnout.

Viktor spal klidně.

Anna však myslela na jeho slova.

Méně než rok života.

Dítě.

Rodina.

Peníze.

Všechno jí připadalo příliš jednoduché.

Krátce po půlnoci se Viktor probudil.

Tiše vstal z postele, oblékl si košili a odešel z ložnice.

Anna zůstala ležet.

Po několika minutách však uslyšela hlasy z chodby.

Nechtěla poslouchat.

Potom ale zaslechla své jméno.

Posadila se na posteli.

Přiblížila se ke dveřím a zůstala stát těsně za nimi.

„Nesmí se nic dozvědět,“ řekl mužský hlas.

Anna poznala Viktora.

Druhý hlas patřil jeho právníkovi.

„A co když začne něco tušit?“

Následovalo několik sekund ticha.

„Pak musí všechno proběhnout rychleji.“

Anně se sevřel žaludek.

„A dítě?“ zeptal se právník.

Viktor odpověděl:

„Jakmile bude těhotná, bude pozdě na návrat.“

Anna si zakryla ústa rukou.

V tu chvíli pochopila, že její manžel jí něco zásadního zatajil.

Jenže ještě netušila, že nejhorší část rozhovoru teprve přijde.

Právník se znovu ozval.

„A jste si jistý, že to zvládne? Vždyť neví vůbec nic o tom, co se stalo před deseti lety.“

Anna ztuhla.