Netušili však, že během několika minut budou litovat každého slova, které na jeho adresu pronesli.
Bylo krátce po šesté hodině ráno.
Jezero bylo téměř dokonale klidné. Nad vodou se válela nízká mlha a chladný vzduch se pomalu prodíral mezi stromy. Z protějšího břehu nebylo slyšet jediný zvuk. Jen občas se ozvalo tiché šplouchnutí ryby.
Starý muž seděl na skládací židli na samém konci starého mola. Jmenoval se Viktor a k jezeru chodil rybařit téměř každé ráno.
Nikdy nespěchal.
Nikdy nemluvil zbytečně.
A hlavně se nenechal snadno vyprovokovat.
Vedle židle měl položený kovový kbelík. Uvnitř se třpytilo několik ryb, které během poslední hodiny chytil. Prut držel pevně, ale uvolněně, a oči měl upřené na splávek.
Pak se za ním ozval smích.
Tři mladíci přicházeli po cestě vedoucí kolem břehu. Byli hluční, sebevědomí a podle všeho měli pocit, že jim celé okolí patří.
Když si všimli starého muže, zpomalili.
Jeden z nich do druhého strčil loktem.
„Podívej se na něj.“
„Rybář,“ zasmál se druhý.
Třetí si všiml kbelíku s rybami.
„Tak to je zajímavé.“
Pomalu došli až k molu.
„Hej, dědku,“ zavolal jeden z nich.
Viktor nereagoval.
Splávek se lehce pohnul.
Starý muž okamžitě zpozorněl a trochu naklonil prut.
Mladíci se na sebe podívali.
„Slyšíš nás?“
Viktor stále mlčel.
„Ptám se, jestli slyšíš.“
Stařec pomalu přitáhl vlasec a zkontroloval návnadu. Pak ji znovu nahodil.
Teprve potom se otočil.
„Co potřebujete?“
Jeden z mladíků se ušklíbl.
„Tohle místo je naše.“
Viktor se podíval na vodu.
„Je to veřejné jezero.“
„To je jedno.“
„Není.“
Mladíkovi na okamžik ztuhl úsměv.
„Tady rybaříme my. Jestli chceš zůstat, zaplatíš.“
Viktor se pousmál.
„A za co?“
„Za to, že tu můžeš sedět.“
„A kdo vám dal právo vybírat peníze?“
Mladíci se rozesmáli.
„Slyšíš ho? On chce znát pravidla.“
„Dědku, nedělej problémy.“
Viktor se znovu otočil k vodě.
„Tak mě nechte rybařit.“
Jeho klid je začal dráždit mnohem víc než jakákoli hádka.
Jeden z mladíků se přiblížil k židli.
„Říkám ti, abys vypadl.“
Viktor mlčel.
„Slyšíš mě?“
Nic.
Mladík prudce kopl do kovového kbelíku.
Ozvalo se hlasité zazvonění.
Kbelík přeletěl přes okraj mola a skončil ve vodě.
Několik ryb okamžitě zmizelo pod hladinou.
Jeden z mladíků se zasmál.
„Tak. Teď už mě snad slyšíš.“
Viktor se pomalu podíval na prázdné místo vedle sebe.
Potom na hladinu.
Pak na mladíka.
Ale neřekl jediné slovo.
„Co je?“ zeptal se mladík. „Došel ti hlas?“
Viktor jen položil prut na kolena.
Mladík udělal další krok.
„Vstávej.“
Starý muž zůstal sedět.
„Řekl jsem, vstávej!“
Viktor zvedl oči.
„Nechci se hádat.“
„My se taky nechceme hádat.“
Mladík sevřel ruku v pěst.
„Jen ti vysvětlujeme, jak to tady funguje.“
Viktor se zadíval na jeho ruku.
Potom klidně řekl:
„Chlapče, ještě máš čas odejít.“
Smích okamžitě utichl.
„Co jsi řekl?“
„Slyšel jsi mě.“
„Ty mi vyhrožuješ?“
„Ne.“
Viktor si vzal prut.
„Varuji tě.“
Mladík udělal poslední krok.
„Tak to si vyzkoušíme.“
Napřáhl se a chtěl starého muže udeřit.
Jenže v okamžiku, kdy se jeho ruka pohnula, Viktorova levá ruka vystřelila vzhůru.
Nebyl to prudký pohyb.
Byl přesný.
Stařec chytil mladíka za zápěstí a jediným otočením jeho ruky změnil celý jeho postoj. Mladík vykřikl, protože náhle ztratil rovnováhu.
Viktor se zvedl.
A v tu chvíli mladíci poprvé pochopili, že udělali chybu.
Stařec nebyl slabý.
Nebyl zmatený.
A rozhodně nebyl bezmocný.
Jeho držení těla se během jediné sekundy změnilo.
Z klidného rybáře před nimi stál muž, který působil naprosto soustředěně.
„Pusť mě!“ vykřikl mladík.
Viktor ho pustil.
Mladík ustoupil a držel si zápěstí.
„Co to sakra bylo?“
Viktor si upravil rukáv.
„Lidé často zapomínají, že věk není totéž co slabost.“
Druhý mladík se rozběhl vpřed.
Viktor ustoupil o jediný krok.
Mladík minul a uklouzl na mokrém dřevě. Než však stačil spadnout do vody, Viktor ho chytil za bundu a vytáhl zpět.
„Mohlo se ti něco stát,“ řekl klidně.
Mladík na něj zíral.
„Proč jsi mě zachránil?“
Viktor chvíli mlčel.
„Protože nejsem jako vy.“
Třetí mladík mezitím vytáhl telefon.
„Zavolám policii.“
Viktor se pousmál.
„Klidně.“
„Ty se nebojíš?“
„Ne.“
Mladík začal něco hledat v telefonu.
Pak se zarazil.
Na displeji měl totiž zprávu od svého kamaráda, který zůstal nahoře u parkoviště.
„Kdo je ten chlap?“ stálo v ní.
„Nevím.“
O několik sekund později přišla další zpráva.
„Zjistil jsem to. Raději od něj běžte.“
Mladík zbledl.
„Co se děje?“ zeptal se jeden z ostatních.
Neodpověděl.
Jen podal telefon kamarádovi.
Ten si zprávu přečetl.
A jeho výraz se okamžitě změnil.
„To není možné.“
Viktor si toho všiml.
„Co jste zjistili?“
Mladík pomalu zvedl oči.
„Vy jste Viktor Král?“
Starý muž přikývl.
„Ano.“
„Bývalý instruktor speciální jednotky?“
Viktor m