Ženský hlas v telefonu zněl nejistě. Jako by si nebyla jistá, jestli má vůbec právo mi zavolat.
„Ano. Kdo volá?“
Na druhém konci se ozvalo krátké zaváhání.
„Jmenuji se Nathalie. Znala jsem vašeho bratra Étienna.“
To jméno ve mně okamžitě vyvolalo zvláštní pocit. Něco mezi bolestí, vztekem a vzpomínkou, kterou jsem se posledních deset let snažil držet co nejhlouběji.
„Étienne je mrtvý,“ řekl jsem tiše.
„Já vím.“
Nastalo několik vteřin ticha.
Pak Nathalie pronesla větu, které jsem tehdy ještě nerozuměl.
„Ale po něm zůstal někdo, kdo na vás možná čeká.“
Zamračil jsem se.
„Co tím myslíte?“
„Jeho pes.“
Seděl jsem právě v kuchyni svého bytu poblíž Lyonu. Položil jsem hrnek na stůl a chvíli jen zíral před sebe.
„Étienne měl psa?“
„Ano. Jmenuje se Vasco.“
To jméno jsem nikdy předtím neslyšel.
A přesto mě v tu chvíli sevřelo u srdce.
Étienne zemřel téměř před třemi měsíci při nehodě na motorce na venkovské silnici nedaleko Moulins v departementu Allier.
Bylo nedělní červencové odpoledne.
Motorka sjela ze silnice a narazila do stromu. Záchranáři přijeli rychle, ale některá zranění byla neslučitelná se životem.
Mému bratrovi bylo jedenačtyřicet.
A já jsem nebyl u něj.
Nebyl jsem ani na pohřbu.
Vlastně jsem se o jeho smrti dozvěděl až osm dní po obřadu.
Naše rodina se mezitím domnívala, že mi někdo zavolal.
Nikdo mi nezavolal.
Důvod byl jednoduchý.
S Étiennem jsme spolu deset let nemluvili.
Nebylo to kvůli jedné hádce. Bylo to mnohem horší.
Byla to hádka, která postupně přerostla v mlčení.
Kdysi jsme byli nerozluční. Jako děti jsme spolu trávili celé dny. Jezdili jsme na kolech, stavěli jsme tajné bunkry, hádali se kvůli hloupostem a o hodinu později zase seděli vedle sebe, jako by se nic nestalo.
Jenže dospělost všechno změnila.
Po smrti našeho otce jsme se pohádali kvůli rodinnému domu. Oba jsme měli pocit, že ten druhý nechápe, co všechno jsme pro rodinu udělali.
Padla slova, která se nedala vzít zpět.
Pak jsme přestali volat.
Nejdřív na několik týdnů.
Potom měsíců.
A nakonec let.
Člověk si vždycky myslí, že má dost času něco napravit.
Až do chvíle, kdy zjistí, že žádný čas už nezbyl.
Když mi bratranec oznámil Étiennovu smrt, přečetl jsem jeho zprávu snad čtyřikrát.
„Juliene… je mi to ohledně Étienna moc líto.“
Zavolal jsem mu okamžitě.
„Proč jsi mi to neřekl?“
Na druhém konci bylo dlouhé ticho.
„Myslel jsem, že už to víš.“
Neřekl jsem nic.
Co jsem měl říct?
Že jsem byl jeho bratr, ale nikdo nevěděl, jak mě kontaktovat?
Že rakev už byla zavřená?
Že obřad už proběhl?
Že lidé už položili květiny a rozešli se domů?
Že jsem zmeškal poslední možnost říct mu, že mě to mrzí?
Nemohl jsem udělat vůbec nic.
A teď, téměř tři měsíce po jeho smrti, mi někdo volal kvůli jeho psovi.
„Co se s ním stalo?“ zeptal jsem se.
Nathalie mi vysvětlila, že Vasco jel v den nehody s Étiennem.
Můj bratr mu sám vyrobil malý postranní vozík, aby ho mohl brát na delší cesty.
Vasco přežil.
Ale sotva.
Měl zlomenou zadní nohu, hlubokou ránu na pleci a utrpěl silný otřes.
Po ošetření skončil v útulku.
A tam zůstal.
Devadesát jedna dní.
„Nikdo si ho nechce vzít?“ zeptal jsem se.
„To není přesné,“ odpověděla Nathalie. „Lidé se o něj pokoušeli.“
„A?“
„On se nenechá.“
Začala mi vysvětlovat, že Vasco nebyl agresivní v běžném smyslu.
Nekousal.
Neútočil.
Jen odmítal člověka pustit k sobě.
Kdykoli někdo otevřel dveře kotce, Vasco ustoupil dozadu.
Pokud se k němu někdo přiblížil, přitiskl se ke zdi.
Pokud ho chtěl někdo pohladit, zavrčel.
Dobrovolníci se střídali.
Veterinář se pokoušel získat jeho důvěru.
Étiennovi přátelé mu nosili jídlo a hračky.
Nic nepomohlo.
„Tři měsíce,“ řekla Nathalie. „Tři měsíce se prakticky nepohnul z toho svého kouta.“
„Tak proč voláte právě mně?“
Nathalie si povzdechla.
„Protože jste jeho jediný příbuzný, kterého jsme dokázali najít.“
„Já ale o tom psovi nic nevím.“
„Vím.“
„Ani mě nezná.“
„Možná právě proto.“
Ta odpověď mě zarazila.
„Co tím myslíte?“
„Juliene, útulek nemůže držet zvíře donekonečna. Máme plno. Vasco odmítá kontakt, špatně snáší nové prostředí a jeho stav se zhoršuje. Za osm dní se bude rozhodovat, co s ním bude dál.“
Díval jsem se z okna.
Osm dní.
Přesně osm dní.
„A co ode mě chcete?“
„Přijeďte se na něj podívat.“
„To je všechno?“
„Ano.“
Chvíli mlčela.
„Možná vás nebude chtít. Možná vás bude ignorovat. Ale pokud existuje jediná možnost, že si vytvoří vztah alespoň s někým, kdo patřil do Étiennova života, měli bychom to zkusit.“
Souhlasil jsem.
Nevěděl jsem proč.
Možná kvůli Étiennovi.
Možná kvůli sobě.
A možná proto, že jsem si uvědomil něco nepříjemného.
Deset let jsem se svým bratrem nemluvil.
Ale někde existovalo zvíře, které s ním strávilo poslední roky jeho života.
A já jsem o něm nevěděl vůbec nic.
O dva dny později jsem přijel do útulku.
Nathalie mě čekala u vchodu.
„Nečekejte zázrak,“ řekla.
„Nebudu.“
Prošli jsme dlouhou chodbou.
Zastavili jsme před posledním kotcem.
„To