Když jí však bylo konečně sňato bílé prostěradlo z hlavy, muž zbledl a několik vteřin nedokázal promluvit.
Protože tvář, která se před ním objevila, patřila člověku z jeho minulosti.
Alexandrovi bylo třicet osm let a téměř každý v jeho městě znal jeho jméno. Byl majitelem několika úspěšných společností, vlastnil luxusní dům na okraji města a jeho život vypadal jako sen.
Měl peníze, moc i společenské postavení.
Chybělo mu však něco, co se za peníze koupit nedalo.
Důvěra.
Za posledních několik let se kolem něj vystřídaly desítky žen. Modelky, herečky, influencerky i dcery bohatých podnikatelů. Některé se o něj zajímaly otevřeně, jiné se snažily předstírat, že jeho majetek pro ně nic neznamená.
Alexandr jim ale přestal věřit.
Jednou se rozhodl svůj majetek před ženou záměrně zatajit. Řekl jí, že jeho firma má problémy a že možná bude muset prodat dům, aby zachránil podnikání.
Ještě před večeří se na něj dívala s obdivem.
O několik hodin později už se její chování změnilo.
Začala být chladná, odpovídala jednoslovně a nakonec prohlásila, že si nedokáže představit život s mužem, který nemá finanční jistotu.
Alexandr tehdy pochopil, že problém není v tom, že by nemohl najít ženu.
Problém byl v tom, že nedokázal zjistit, která žena má ráda jeho a která jeho peníze.
Jednoho večera se po další nepovedené schůzce vrátil domů. Hodil klíče na stůl, posadil se do křesla a dlouho mlčel.
Jeho osobní asistent Michael stál opodál.
„Pane, všechno v pořádku?“
Alexandr se na něj podíval.
„Chci se oženit.“
Michael překvapeně zamrkal.
„To je dobrá zpráva. A kdo je ta šťastná žena?“
Alexandr se pousmál.
„Nevím.“
„Jak to myslíte?“
„Právě proto se chci oženit.“
Michael vůbec nechápal.
Alexandr mu pak vysvětlil svůj plán.
Chtěl dvacet žen.
Neměly být bohaté ani chudé. Neměly být vybírány podle krásy, rodiny, vzdělání ani společenského postavení. Dokonce jim neměl nikdo prozradit, kdo Alexandr je.
Všechny měly přijít do jeho sídla ve stejný den.
A všechny měly být zakryté.
„Nechci vidět jejich tváře,“ řekl Alexandr. „Nechci vědět, kdo jsou. Nechci znát jejich rodiny ani jejich práci.“
Michael na něj nevěřícně hleděl.
„A jak si tedy chcete vybrat manželku?“
Alexandr odpověděl jedinou větou:
„Podle rukou.“
Michael si myslel, že žertuje.
Než však stačil odpovědět, Alexandr pokračoval.
„Ruce člověka prozradí víc než obličej. Ukážou, jestli někdo pracuje. Jestli se o sebe stará. Jestli je zvyklý něco vytvářet vlastníma rukama. Jestli žije v přepychu nebo v obyčejném světě.“
Michael se pokusil svého zaměstnavatele přesvědčit, aby celý plán zrušil.
Alexandr však rozhodnutí nezměnil.
O několik dní později bylo vše připraveno.
V hlavní síni sídla stál dlouhý stůl. Podél něj sedělo dvacet žen. Každá byla zahalená stejnou bílou látkou, která zakrývala její tělo i obličej.
Zpod látky byly vidět pouze ruce.
Alexandr vstoupil do místnosti.
Ženy mlčely.
Nikdo se nehýbal.
Milionář pomalu kráčel podél stolu.
U první ženy si všiml dokonale upravených nehtů a několika prstenů.
U druhé byly ruce jemné a téměř bez jediné známky práce.
Třetí měla drahé hodinky.
Čtvrtá měla dlouhé umělé nehty.
Pátá se lehce třásla.
Alexandr pokračoval.
Každou ruku si prohlížel několik sekund. Některých se dotkl. U jiných se jen zastavil.
Čím blíž byl ke konci stolu, tím méně byl přesvědčený.
Až se dostal k devatenácté ženě.
Nic.
Pak přišel k poslední.
A zastavil se.
Její ruce byly úplně jiné.
Neměla žádné prsteny.
Žádné hodinky.
Žádný náramek.
Nehty měla krátké a neupravené.
Kůže na dlaních byla suchá a tvrdší. Na několika místech byly drobné oděrky. U palce měla malou starou jizvu.
Alexandr vzal její ruku do své.
Žena sebou nepatrně trhla.
„Tahle,“ řekl.
V místnosti zavládlo ticho.
Michael okamžitě zbledl.
„Pane…“
Alexandr se na něj podíval.
„Co?“
„Myslím, že byste měl nejdřív něco vědět.“
„Ne.“
„Ale…“
„Řekl jsem, že nechci nic vědět, dokud si nevyberu.“
Michael sklopil oči.
Alexandr se obrátil k zahalené ženě.
„Vybral jsem si vás.“
Pak se podíval na stráže.
„Sundejte jí látku.“
Nikdo se nehýbal.
„Slyšeli jste mě.“
Jeden ze strážných pomalu přistoupil k ženě.
Uchopil okraj bílé látky a začal ji zvedat.
Nejdříve se objevily tmavé vlasy.
Potom čelo.
Oči.
Nos.
A nakonec celá tvář.
Alexandr ztuhl.
Jeho výraz se během jediné vteřiny změnil.
Z překvapení se stal šok.
Udělal krok dozadu.
„To není možné.“
Žena se na něj podívala.
V očích měla slzy, ale neusmívala se.
Alexandr ji znal.
Až příliš dobře.
Byla to Anna.
Žena, kterou miloval před deseti lety.
Žena, která jednoho dne beze slova zmizela z jeho života.
Tehdy Alexandr věřil, že ho opustila kvůli jinému muži.
Nikdy mu nevysvětlila proč.
Nikdy se nevrátila.
A teď stála přímo před ním.
„Anno…“
Žena sklopila oči.
Michael stál za Alexandrem a mlčel.