Anna Petrovna opět zůstala stát jako přimrazená. Žena, kterou zahlédla minulý rok – s tou klidnou pečlivostí a zvláštní něhou, s níž upravovala hroby jejích rodičů – tam opět byla. Tentokrát si však přinesla nejen nářadí a květiny, ale i malou dřevěnou krabičku, kterou položila na lavičku vedle náhrobků.

Anna se neodvážila přistoupit. Znovu se ukryla za strom, tiše jako stín. Něco jí říkalo, že to není obyčejná žena. Její chování, způsob, jakým se dotýkala kamene, jak hladila jména vyryté na náhrobek, to všechno bylo až znepokojivě známé… Ale odkud?

Žena mezitím otevřela krabičku. Vytáhla z ní starý dopis, svázaný šňůrkou, a začala ho potichu číst. Její rty se pohybovaly, ale slova k Anně nedoléhala. Poté zavřela oči a dlouze se nadechla. A právě tehdy se stalo něco, co Anně navždy změnilo život.

Žena se najednou podívala přímo směrem, kde stála Anna. Jako by přesně věděla, že je tam. Ne s překvapením, ale s klidem a jistotou. Pomalu se zvedla, krabičku nechala na místě a zamířila přímo k ní.

Anna couvla. Srdce jí bušilo, ruce se jí třásly.

„Nebojte se,“ řekla neznámá tichým, jemným hlasem. „Čekala jsem na vás.“

„Kdo jste?“ vydechla Anna.

„Moje jméno je Jelena. A vaši rodiče byli i moji,“ pronesla s klidem žena.

Nastalo ticho. Jen vítr šustil listím a ptáci zpívali jakoby na jiném světě.

Anna ztuhla. V hlavě se jí rozvířily desítky otázek, ale nedokázala je vyslovit.

„Jsem vaše nevlastní sestra,“ pokračovala Jelena. „Má matka, Valentyna, kdysi pracovala u vašich rodičů jako služebná. Vztah, který mezi nimi vznikl, nebyl nikdy veřejně přiznán. Po mém narození mě poslali pryč, daleko. Vyrůstala jsem v sirotčinci. Až později jsem se dozvěděla pravdu… z dopisu, který mi vaše matka nechala v osobních věcech po její smrti.“

Anna měla pocit, že se jí zastavilo srdce.

„To není možné… Moje matka by nikdy…“ hlesla.

Jelena jí podala dopis. Ruce se Anně třásly, když ho rozvazovala. Písmo, které se na papíře objevilo, bylo nepochybně matčino. Vzpomínky ji zaplavily jako příval. Každé slovo bolelo a hřálo zároveň. V dopise byla pravda, kterou její matka celý život skrývala. Láska, kterou prožila v tajnosti. Dítě, které nemohla vychovávat. Výčitky, které ji sužovaly až do smrti.

Anna cítila, jak se jí podlamují kolena.

„Celý rok jsem sem chodila,“ pokračovala Jelena tiše. „A čekala, jestli vás znovu uvidím. Nevěděla jsem, jestli mě přijmete. Jen jsem chtěla být… aspoň na chvíli blízko toho, co mi celý život chybělo.“

Anna ji dlouze pozorovala. Žena před ní měla v očích bolest, ale i naději. Nebyla to cizinka. V jejích rysech náhle rozpoznala jemné detaily, které znala ze zrcadla: tvar brady, způsob, jak se jí klopí oči, když se usmívá.

Obě ženy stály na starém hřbitově, obklopeny hroby a vzpomínkami, které je spojily víc než krev.

„Měla jste právo to vědět,“ zašeptala Anna nakonec. „A já mám právo vás poznat.“

Následující hodiny strávily společně. Vyčistily hrobky, zasadily nové květiny a mluvily. O dětství, o osamělosti, o ztrátě, ale i o naději. Krabička, kterou Jelena přinesla, obsahovala i staré fotografie, které Anna nikdy neviděla — a na některých z nich byla i její matka… s dítětem v náručí. S ní.

To setkání změnilo vše.

Od té doby chodily na hřbitov spolu. Každé jaro, každé dušičky. A ačkoliv se jejich společný příběh rozběhl pozdě, měl sílu léčit. Protože někdy i ta největší tajemství vedou ke smíření — a nečekané tváře mohou přinést to, po čem člověk celý život nevědomky toužil: pocit, že už není sám.