Na první pohled to byla obyčejná vesnická rodina. On – Mykola, muž s drsnou povahou, který se nikdy netajil tím, že se cítí nadřazený ostatním. Ona – Olena, tichá knihovnice, která milovala pořádek, literaturu a svůj domov. Lidé je znali spíše jako „pár, který se příliš nemiluje, ale přesto žije spolu“. Jenže pod fasádou poklidného života se skrývala tragédie, která brzy vyšla najevo.

Olena byla nemocná už delší dobu. Její tvář pobledla, oči ztrácely jiskru a pod nimi se objevily tmavé kruhy. Sousedky si mezi sebou šeptaly, že „vypadá jako živá mrtvola“. Každý krok ji stál sílu, a přesto se snažila chodit do místní knihovny, protože knihy byly to jediné, co jí dávalo smysl.

Její nejlepší přítelkyně Natalija se snažila pomoci. „Olena, pojedeme do města. Tam jsou skuteční lékaři, ne jen náš okresní ‚Pilulkin‘,“ naléhala. Ale Olena jen mávla rukou: „Lehnu si, a ono to přejde.“

V hloubi duše však tušila, že to nepřejde. A stejně tak cítila, že její manžel je jí nevěrný. Už dávno si všimla rtěnky na jeho košilích a jeho náhlé touhy prát si prádlo sám. Každý, kdo by byl na jejím místě, by pochopil, že jde o znamení zrady.

Mykola se tvářil, že mu jde o péči. „Jsi slabá, já se o sebe postarám,“ říkával. Ale pravda byla jiná. V jeho srdci už dávno nebyla Olena. Jeho mysl zaměstnávala městská žena, elegantní a náročná. Chtěla, aby se přestěhoval k ní do města. A on jí slíbil nemožné – byt, který ve skutečnosti neměl.

Když se Olenin stav prudce zhoršil, zůstala upoutaná na lůžko. Horečka ji spalovala, kašel rval její slabé tělo a oči jí hořely zoufalstvím. V té chvíli se ukázala Mykolova skutečná tvář. Místo soucitu a podpory pronesl: „Jak dlouho tě ještě mám snášet?“ Nebyl to jen výkřik podráždění. Bylo to vyjádření jeho skutečných pocitů – Olena pro něj přestala existovat.

Touha po svobodě a nový život s jinou ženou ho přivedly k rozhodnutí, které by šokovalo každého. Rozhodl se zbavit manželky a zároveň vydělat. Nabídl polovinu domu k prodeji. Kupcem se stal bývalý vězeň, muž, jehož minulost znala celá vesnice a před nímž měli všichni respekt i strach.

Mykola si mnul ruce – věřil, že tímto krokem vyřeší všechny své problémy. Manželka brzy zemře, dům bude patřit jemu, a on z něj udělá zdroj peněz, které investuje do nového života. Jenže osud měl s Mykolou jiné plány.

Olena nakonec opravdu odešla z tohoto světa, ale vesnice se od Mykoly odvrátila. Nikdo mu nepodal ruku, nikdo s ním nechtěl mít nic společného. Lidé šeptali o jeho zradě, o tom, jak prodal střechu nad hlavou člověku, kterého se všichni báli, jen aby se zbavil nemocné ženy.

Čas plynul. A pak přišla chvíle, kdy Mykola přišel pro dědictví. Myslel si, že získá zpět svůj dům, že se znovu stane jeho jediným pánem. Ale když otevřel vrata, ztuhl. Polovina domu, kterou kdysi prodal, už nebyla obyčejnou částí stavení. Proměnila se v místo, které děsilo i ty nejodvážnější. Okna zatlučená prkny, dvůr plný podezřelých lidí, kteří sem přicházeli jako do útočiště.

Z kdysi klidného domova se stal temný kout vesnice, kde se ozývaly hádky, rvačky a hluk do noci. Mykola stál uprostřed svého bývalého dvora a pochopil, že ztratil všechno. Zradil nemocnou ženu, přišel o respekt sousedů a nakonec i o vlastní dům.

Osud se obrátil proti němu. To, co mělo být začátkem jeho „nového života“, se proměnilo v konečnou past. Místo aby našel svobodu, stal se vězněm svého vlastního rozhodnutí.

A vesnice si zapamatovala příběh Mykoly ne jako varování o nemoci, ale jako důkaz toho, že kdo zradí nejbližšího, nakonec zradí i sám sebe.