Pracovní den skončil mnohem později, než Emma očekávala.

Když konečně zavřela notebook, bylo téměř deset hodin večer. V celé obrovské kancelářské budově už zůstávalo jen několik zaměstnanců.

Venku mezitím zuřila bouřka.

Déšť bičoval okna takovou silou, že světla okolních budov téměř nebyla vidět. Hromy otřásaly ulicemi a voda se valila po chodnících.

Emma si povzdechla, oblékla si kabát a objednala taxi.

Telefon jí ukázal, že řidič už čeká před budovou.

Černé auto.

Emma vyběhla ven.

Déšť jí během několika vteřin promočil vlasy. Přes hlavu si přehodila tašku a rozběhla se k prvnímu černému vozu, který zastavil u chodníku.

Otevřela zadní dveře a nastoupila.

„Dobrý večer. Zelená ulice, budova 24,“ řekla unaveně.

Ani se nepodívala na řidiče.

Muž za volantem několik sekund mlčel.

Pak se podíval do zpětného zrcátka.

„Jste si jistá, že jedete tam?“

Emma se zamračila.

„Ano. Prosím, jen jeďte.“

Auto se ale nerozjelo.

Emma vytáhla telefon.

A tehdy ztuhla.

Její skutečné taxi právě zastavilo na druhé straně ulice.

„Ach ne.“

Okamžitě se natáhla ke klice.

„Promiňte, spletla jsem si auto.“

V tu chvíli se otevřely obě zadní dveře.

Emma se zarazila.

Na jednu stranu nastoupil vysoký blondýn.

Na druhou stranu se posadil vysoký muž v černém tričku.

Oba byli promočení deštěm.

Oba se však tvářili naprosto klidně.

Emma se na ně podívala.

A okamžitě je poznala.

Bratři Morettiovi.

Daniel a Alex.

Nejmocnější podnikatelé ve městě.

Vlastnili hotely, restaurace, stavební firmy a desítky luxusních nemovitostí.

Emma dokonce pracovala pro jednu z jejich společností.

O jejich rodině však kolovaly příběhy, o kterých se lidé báli mluvit nahlas.

Daniel Moretti byl údajně člověk, kterého nebylo dobré zradit.

Alex byl známý tím, že dokázal z každé situace udělat problém.

Emma polkla.

„Promiňte,“ řekla znovu. „Byla to nehoda.“

Alex se pousmál.

„To je zajímavý způsob, jak se dostat do našeho auta.“

„Spletla jsem si ho s taxíkem.“

„To už jste říkala.“

Emma se znovu pokusila otevřít dveře.

Daniel ji zastavil jediným pohledem.

„Počkejte.“

Emma ztuhla.

„Prosím.“

Daniel se podíval na hodinky.

Potom na řidiče.

„Jeď.“

Motor zabručel.

Auto se rozjelo.

Emma cítila, jak se jí sevřel žaludek.

„Kam jedeme?“

Nikdo neodpověděl.

„Prosím, musím vystoupit.“

Alex se na ni podíval.

„Za chvíli.“

„Kam mě vezete?“

Daniel se otočil.

„Do bezpečí.“

Emma nechápala.

„Proč bych měla být v nebezpečí?“

Daniel jí neodpověděl.

Místo toho se podíval z okna.

Auto opustilo hlavní ulici.

Emma začala být opravdu vyděšená.

„Pracuji pro vaši společnost.“

Alex se pousmál.

„To víme.“

Emma ztuhla.

„Jak to víte?“

„Protože jsme právě kvůli tomu čekali před budovou.“

„Cože?“

Daniel se na ni podíval.

„Nečekali jsme na vás.“

Emma nechápala.

„Tak na koho?“

Daniel mlčel.

Po několika minutách auto zastavilo před podzemní garáží.

Dveře se otevřely.

„Vystupte,“ řekl Daniel.

Emma se ani nepohnula.

„Ne.“

Alex se na ni překvapeně podíval.

„Nebojte se. Nikdo vám neublíží.“

„Tak proč jsem tady?“

Daniel otevřel dveře.

„Protože jste dnes večer udělala něco, o čem ještě nevíte.“

Emma vystoupila.

Bratři ji následovali.

V garáži stálo několik dalších vozů.

Daniel přešel k černému SUV.

„Podívejte se.“

Emma se přiblížila.

Na sedadle spolujezdce ležel notebook.

Byl otevřený.

Na obrazovce byla interní firemní databáze.

Emma se zamračila.

„Co to je?“

Daniel jí podal telefon.

Na displeji byla fotografie.

Byla na ní Emma.

V kanceláři.

O několik dní dříve.

„Kdo mě sledoval?“

„To je právě problém,“ odpověděl Daniel.

Alex si založil ruce.

„Někdo ve firmě vás sledoval poslední dva týdny.“

Emma zbledla.

„Proč?“

Daniel otevřel notebook.

Na obrazovce se objevily kopie několika dokumentů.

„Protože jste jako jediná měla přístup k těmto souborům.“

Emma se zamračila.

„Já jsem je nevytvořila.“

„To víme.“

Daniel položil před ni další dokument.

„Ale někdo použil vaše přihlašovací údaje.“

Emma si přikryla ústa.

„To není možné.“

„Je.“

Alex se podíval na bratra.

„Řekni jí to.“

Daniel chvíli mlčel.

„Zítra ráno má naše společnost podepsat smlouvu, která rozhodne o osudu několika miliard.“

Emma na něj nechápavě hleděla.

„A?“

„Někdo se snaží způsobit, aby za finanční podvod byla obviněna právě naše společnost.“

„A moje jméno?“

„Je v těch dokumentech.“

Emma cítila, jak se jí podlamují kolena.

„Takže si myslíte, že jsem to udělala já?“

Daniel zavrtěl hlavou.

„Kdybychom si to mysleli, neseděla byste teď tady.“

„Tak proč jste mě sem přivezli?“

Daniel se na ni podíval.

„Protože dnes večer jsme zjistili, že někdo se chystá váš účet použít ještě jednou.“

Emma ztichla.

„Kdy?“

„Ve 23:15.“

Podívala se na hodiny.

Bylo 22:57.

Alex otevřel další soubor.

„Máme osmnáct minut.“

Najednou se ozvalo upozornění.

Notebook ukázal nové přihlášení.

Někdo právě použil Emmin účet.

Daniel se naklonil k obrazovce.

„Teď.“

Emma se při