Noc sevřela silnici do černého objetí. Hustý sníh se snášel k zemi jako bílá clona, reflektory kamionu jen stěží prorážely mlhu a vítr hnal ledové krystalky proti čelnímu sklu. Sergej Volkov, zkušený dálkový řidič, cítil, jak mu prsty tuhnou na volantu, ale skutečná únava to nebyla. Bylo to něco jiného — znepokojivý pocit, předtucha, že tahle noc neskončí obyčejně.

Ještě dříve, než ji zahlédl, věděl, že něco není v pořádku. U krajnice se náhle objevila postava. Silueta sotva znatelná ve sněhové vánici, křehká a nehybná. Sergej prudce zpomalil. V téhle tmě a v tak opuštěném úseku to působilo neuvěřitelně zlověstně. V hlavě se mu vynořily příběhy, které slyšel od kolegů: o „zjeveních“ na silnicích, o tajemných stopařkách v bílém, jež mizely beze stopy. Některé historky byly úsměvné, jiné končily tragicky.

Když světla ozářila její obličej, pochopil, že nejde o žádnou legendu. Na kraji cesty, napůl zasypaná sněhem, ležela mladá žena. Její rty byly promodralé, oblečení zcela nevhodné do mrazivé noci. Zdála se být bez života.

„Hej, slyšíš mě?“ sklonil se k ní a dotkl se jejího ramene. Ledová pokožka mu připadala jako oheň v opačném smyslu, spalovala chladivým dotekem. Když už myslel, že je příliš pozdě, dívka slabě zasténala. Žila.

Bez rozmýšlení ji zvedl a odnesl do kabiny kamionu. Byla lehká jako stín, který se mohl každou chvíli rozplynout. Usadil ji na sedadlo, zapnul topení naplno, přehodil přes ni deku a podal jí termosku s čajem. Doufal, že se jí podaří napít alespoň pár doušků.

Její oči zůstávaly zavřené, ale prsty se nepatrně zachvěly, jako by svíraly cosi neviditelného. Sergej ji sledoval a v hlavě mu vířily otázky. Kdo je? Odkud se vzala? Byla obětí nehody? Nebo ji někdo úmyslně vyhodil z auta uprostřed sněhové bouře?

Odpovědi mohly být ukryté v jejích věcech. A tehdy si všiml peněženky, vykukující z jejího kabátu. Zaváhal. Normálně by nikdy nesahal do cizího majetku. Teď však potřeboval zjistit alespoň její jméno, aby mohl zavolat pomoc nebo vyhledat příbuzné.

Peněženka byla drahá, kožená, uvnitř pár bankovek, platební karty a doklady. Sergej vytáhl občanský průkaz — a v tom okamžiku se mu zastavil dech.

Na plastové kartičce stálo jméno: Marija Lebeděva.

Sergej cítil, jak mu krev zamrzá v žilách. Lebeděva. Příjmení, které se snažil vymazat z paměti. Jméno, které pro něj znamenalo bolest, strach a roky skrývání. Celých deset let se snažil zapomenout. A teď, v jeho kabině, ležela dívka, která to jméno nosila.

Nebyla to náhoda. Nemohla být. Lebeděv byl muž, kterého Sergej kdysi znal až příliš dobře. Muž, jenž dokázal zničit celé životy jedním rozhodnutím. Sergej věděl, že pokud se provalí, že právě on našel jeho dceru, může to mít nedozírné následky.

Co tu dělala? Před kým prchala? A proč skončila sama v mrazivé pustině?

Dívka v kabině slabě otevřela oči a zašeptala něco nesrozumitelného. Sergej se naklonil blíž, ale jediné slovo, které zachytil, bylo: „Utíkat…“

Najednou pochopil, že tahle noc bude pro něj zlomová. Nebyl to jen čin obyčejné lidské pomoci. Byl to návrat k minulosti, kterou se snažil navždy pohřbít. A jméno, které našel v jejích dokladech, ho uvrhlo do absolutního šoku.