Andrej Nikolajevič nikdy nepatřil mezi slabochy. Na první pohled byl obyčejný muž, zaměstnaný účetní, bez velkých ambicí, ale s pevným vnitřním přesvědčením, že respekt se musí vybojovat. Přesto měl v životě jednu slabinu – tchyni. Elena Viktorovna, matka jeho ženy Mariny, byla žena rázná, přímá a často až příliš upřímná. Nenechávala si nic pro sebe a každou příležitost využila k tomu, aby Andreje ponížila, připomněla mu jeho nedostatky a sarkasticky okomentovala každý krok, který udělal.

Pro Andreje to byla dlouhodobě trýzeň. Každý společný oběd se měnil v peklo, každá rodinná oslava v souboj nervů. Ačkoli se snažil držet tvář a ignorovat jedovaté poznámky, uvnitř se v něm hromadila hořkost.

Jednoho večera, když se vrátil domů z práce, měl pocit, že jeho trpělivost praskla. Přinesl si láhev vodky, nalil si pár panáků a sedl si ke stolu. Marina byla překvapená, protože věděla, že manžel pije jen výjimečně. Tentokrát se však zdálo, že ho něco tíží. Na její otázky odpovídal vyhýbavě a jen kroutil hlavou. Věděla, že se něco stalo, ale netušila co.

Uvnitř Andreje se mezitím rodil plán. Vzpomínal na poslední rozhovor s tchyní, na její urážky a posměšky, a rozhodl se, že tentokrát nebude mlčet. Chtěl jí dokázat, že není ten slabý muž, za kterého ho má. Chtěl ji šokovat, vyvést z míry a ukázat, že i on má moc nad situací.

Když se Marina uložila ke spánku, Andrej tiše vstal, dolil si další sklenku a pomalu, s rozbušeným srdcem, zamířil chodbou k pokoji Eleny Viktorovny. Každý krok mu připadal hlasitý, přesto se snažil být co nejtišší. Jeho plán nebyl úplně jasný – snad chtěl jen vstoupit, konfrontovat ji, říct jí do očí všechno, co si o ní myslí. Možná ji chtěl jen vyděsit, možná něco víc.

Jenže to, co se stalo poté, změnilo vše.

Jakmile otevřel dveře do pokoje, okamžitě pocítil mrazivý závan. Myslel si, že je to jen průvan z otevřeného okna. Udělal krok dovnitř a uviděl siluetu své tchyně uprostřed místnosti. Stála tam, zády k němu, nehýbala se. Andrej si pomyslel, že si čte, nebo snad čekala, až odejde. Ale pak si všiml něčeho neobvyklého.

Elena Viktorovna stála nepřirozeně rovně, jako zkamenělá. V rukou držela starý svícen a její oči byly upřené do zrcadla na protější stěně. V zrcadle se však odráželo něco, co Andrej nedokázal pochopit. Nebyl to její odraz – v zrcadle viděl tvář, která nebyla lidská. Šlo o děsivý, pokřivený obličej, jakoby z jiné reality.

Andrej zůstal stát, neschopen pohybu. V tu chvíli pochopil, že se nedívá na obyčejnou ženu, nýbrž na něco, co po celé roky skrývalo svou pravou tvář. Jeho tchyně cosi šeptala, slova, která nedávala smysl, jako zaklínadla. Plamen svíčky se divoce třásl, i když v místnosti nebyl průvan.

Andrej chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zlomil. V hrdle cítil ledový stisk, jako by mu někdo sevřel krk neviditelnou rukou. Vteřiny se zdály být nekonečné. Pak se Elena pomalu otočila. Její oči už nebyly obyčejné – zářily nepřirozeným světlem, zčásti zeleným, zčásti rudým.

„Ty neměl přijít,“ řekla hlubokým, cizím hlasem, který nepatřil ženě, ale spíše něčemu temnému.

Andrej se zhroutil k zemi, ochromen strachem. V tu chvíli pochopil, že všechny její poznámky, všechny posměšky a útoky nebyly jen výsledkem povahy, ale součástí něčeho mnohem horšího. Za jejími slovy se skrývalo tajemství, které nikdy neměl odhalit.

Noc, kterou začal jako akt pomsty, se změnila v boj o vlastní rozum. A to, co uviděl v tom zrcadle, ho pronásledovalo do konce života.