S Matisem jsme se znali od chvíle, kdy jsme se naučili vyslovovat vlastní jména.

Naše rodiny bydlely vedle sebe. Naše zahrady odděloval jen nízký plot a naše matky si často půjčovaly cukr, mouku nebo kávu.

My dva jsme byli spolu prakticky pořád.

Chodili jsme do stejné školky.

Seděli jsme vedle sebe ve škole.

Po vyučování jsme společně dělali domácí úkoly.

A když jsme byli starší, začali jsme spolu trávit téměř každý volný okamžik.

Matis byl člověk, kterému jsem věřila nejvíc na světě.

Když si ze mě děti ve škole dělaly legraci, postavil se přede mě.

Když jsem měla špatnou známku, zůstal se mnou po vyučování a pomáhal mi učit se.

Když jsem plakala, nikdy se neptal, proč pláču.

Prostě si sedl vedle mě.

Naše rodiny si z nás odjakživa dělaly legraci.

„Vy dva se stejně jednou vezmete.“

Vždycky jsme se smáli.

„Nikdy,“ tvrdila jsem.

Matis se smál ještě hlasitěji.

„Přesně. Nikdy.“

Jenže život měl jiné plány.

Na střední škole se něco změnilo.

Jednoho večera jsme seděli na lavičce před školou a čekali na autobus.

Matis se na mě dlouho díval.

„Co je?“

„Nic.“

„Tak proč na mě koukáš?“

Usmál se.

„Protože jsi krásná.“

Poprvé jsem nevěděla, co říct.

Od toho dne už naše přátelství nebylo stejné.

Začali jsme spolu chodit.

A všechno působilo přirozeně.

Jako by naše láska byla pokračováním něčeho, co začalo dávno předtím.

Po maturitě si Matis klekl přede mnou.

Ani jsem ho nenechala dokončit otázku.

„Ano.“

Objal mě.

Byla jsem přesvědčená, že jsem nejšťastnější žena na světě.

Vzali jsme se.

Koupili jsme dům v naší staré čtvrti.

Každé ráno jsme odcházeli do práce.

Večer jsme spolu vařili.

O víkendech jsme navštěvovali rodiče.

Byl to jednoduchý život.

Ale byl náš.

Pět let manželství se blížilo.

A já chtěla udělat něco výjimečného.

Něco, co by mu připomnělo naše společné roky.

Před několika měsíci jsem si všimla, jak dlouho se Matis díval na jedny hodinky ve výloze luxusního butiku.

„Jsou krásné,“ řekl tehdy.

„Koupíš si je?“

Zasmál se.

„Jsou příliš drahé.“

Já na ně ale nezapomněla.

Začala jsem si odkládat peníze.

Každou výplatu trochu.

A potom ještě trochu.

Až jsem měla dost.

Objednala jsem je.

V den, kdy mi zavolali, že jsou připravené k vyzvednutí, jsem byla šťastná jako dítě.

Matisovi jsem řekla, že jdu do práce.

Ve skutečnosti jsem si vzala volno.

Vyrazila jsem do obchodu, převzala malou černou krabičku a vydala se domů.

Představovala jsem si jeho reakci.

Chtěla jsem vidět překvapení v jeho očích.

Chtěla jsem ho obejmout.

Chtěla jsem mu říct:

„Po pěti letech bych si tě vybrala znovu.“

Jenže když jsem přijela domů, něco nesedělo.

Matisovo auto stálo na příjezdové cestě.

Bylo teprve brzy odpoledne.

„Možná pracuje z domu,“ pomyslela jsem si.

Odemkla jsem dveře.

Potichu.

Nechtěla jsem ho vyrušit.

Udělala jsem několik kroků.

A tehdy jsem uslyšela jeho hlas.

Telefonoval.

„Ano.“

Zastavila jsem se.

Pak jsem uslyšela své jméno.

„Ona nic netuší.“

Ztuhla jsem.

Srdce mi začalo bušit.

Napadlo mě, že možná připravuje překvapení k výročí.

Usmála jsem se.

Zůstala jsem za stěnou a poslouchala.

Matis se zasmál.

„Neboj se.“

Pauza.

„Ve škole mi spadla přímo do pasti.“

Úsměv mi zmizel.

Přestala jsem dýchat.

„Do pasti?“

Co tím myslel?

Pak pokračoval:

„Můj plán konečně vyjde.“

Taška s hodinkami se mi začala třást v ruce.

„Připravuji to už od puberty.“

V tu chvíli se mi celý svět otočil.

Puberty?

Co mohl plánovat od doby, kdy jsme byli teenageři?

Vzpomínky začaly dostávat úplně jiný význam.

Vzpomněla jsem si na první den, kdy se mě zastal.

Na jeho první vyznání.

Na maturitní ples.

Na žádost o ruku.

Na svatbu.

Na náš první dům.

Na všechny ty roky.

Bylo to skutečné?

Nebo jsem celý život žila v příběhu, který napsal někdo jiný?

Matis se znovu zasmál.

„Za pár dní bude všechno moje.“

Zalapala jsem po dechu.

Tohle už nebylo překvapení k výročí.

Byla to past.

Otočila jsem se a vyběhla z domu.

Nasedla jsem do auta.

Krabičku s hodinkami jsem položila na sedadlo vedle sebe.

Celou cestu jsem plakala.

Ne kvůli hodinkám.

Kvůli tomu, že muž, kterému jsem věřila celý život, právě řekl, že mě od puberty považuje za součást svého plánu.

Zaparkovala jsem několik ulic od domu.

Potřebovala jsem být sama.

V hlavě jsem si přehrávala všechno, co řekl.

„Spadla přímo do pasti.“

„Připravuji to od puberty.“

„Za pár dní bude všechno moje.“

Ale co přesně chtěl?

A proč čekal tak dlouho?

Téhož večera jsem se do domu nevrátila.

Zavolala jsem své sestře a řekla jí, že potřebuji někde přespat.

Neřekla jsem jí proč.

Bála jsem se, že pokud o tom někomu řeknu, Matis zjistí, že jsem ho slyšela.

Druhý den jsem se vrátila do domu, když byl v práci.

Začala jsem hledat.

Nechtěla jsem nic ukrást.

Chtěla jsem pochopit.

Prohledala jsem pracovnu.

Skříně.

Staré dokumenty.

Krabice z dětství.

A potom jsem našla jednu starou kovovou