Stála u okna a mlčky hleděla na dvůr.

Každý den vypadal téměř stejně. Stejné stromy, stejné lavičky, stejné tváře lidí, kteří kolem procházeli, aniž by si jí téměř všímali. Jen ona se měnila. Každým rokem byla pomalejší, unavenější a závislejší na pomoci druhých.

Bylo jí sedmdesát dva let.

Po smrti manžela zůstala sama a jediným člověkem, kterého ještě považovala za svou rodinu, byla její dcera Eva.

Právě proto ji překvapilo, když se toho rána otevřely dveře a Eva vstoupila do pokoje s neobvyklým výrazem ve tváři.

„Mami, připrav se.“

Stará žena se otočila.

„Kam?“

„Jedeme na pár dní pryč. Potřebuješ změnu.“

Matce se v očích objevil záblesk naděje.

„Vážně? A kam pojedeme?“

„Uvidíš.“

Eva se otočila a odešla.

Stará žena několik sekund jen seděla na posteli.

Pak se usmála.

Možná si konečně její dcera uvědomila, že spolu tráví příliš málo času. Možná chtěla napravit všechno, co se mezi nimi během posledních let pokazilo.

Začala balit.

Vzala si několik šatů, svetr, léky a fotografii svého zesnulého manžela. Tu nosila všude s sebou.

O hodinu později seděla v autě.

Zpočátku poznávala každou ulici. Projížděly městem, kolem obchodů a domů, které znala desítky let.

Potom však začaly budovy mizet.

Silnice se postupně vyprázdnila.

Město zůstalo daleko za nimi.

Stará žena se dívala z okna.

„Evo?“

„Ano?“

„Kam vlastně jedeme?“

„Říkala jsem, že uvidíš.“

V matčině hlase zazněla nejistota.

„Tohle ale nevypadá jako cesta na dovolenou.“

Eva sevřela volant.

„Mami, prosím. Buď chvíli zticha.“

Žena zmlkla.

Něco v dceřině hlase jí začalo nahánět strach.

Po další půlhodině Eva odbočila na vedlejší silnici. Kolem nebyly téměř žádné domy. Jen pole, lesy a dlouhé úseky prázdného asfaltu.

Stará žena se narovnala.

„Evo, zastav.“

Dcera nereagovala.

„Evo, prosím.“

Auto najednou prudce zabrzdilo.

Matka se chytila palubní desky.

Eva vypnula motor.

„Vystup.“

Stará žena se na ni nechápavě podívala.

„Cože?“

„Řekla jsem, abys vystoupila.“

„Ale proč?“

Eva se dívala před sebe.

„Protože už to takhle dál nejde.“

„Co nejde?“

„Ty.“

Jedno jediné slovo.

Matka zůstala úplně zticha.

„Co jsem ti udělala?“

Eva se konečně otočila.

„Nic. Právě to je ten problém. Pořád jen sedíš doma, potřebuješ pomoc, potřebuješ léky, potřebuješ někoho, kdo se o tebe postará. Já už nemám vlastní život.“

„Jsem tvoje matka.“

„Já vím.“

„Vychovala jsem tě.“

„A já ti za to děkuju.“

„Tak mě prosím nenechávej tady.“

Matce se třásl hlas.

Eva se odvrátila.

„Vystup.“

„Prosím.“

„Mami, přestaň.“

Dveře se otevřely.

Studený vzduch vnikl do auta.

Eva uchopila matčinu ruku a pomohla jí vystoupit.

Stařena se sotva držela na nohou.

„Kam mám jít?“

Eva neodpověděla.

„Evo!“

Dveře se zavřely.

Motor nastartoval.

Stařena udělala několik kroků za autem.

„Prosím!“

Auto se rozjelo.

Pomalu se vzdalovalo.

„Evo!“

Ještě chvíli viděla zadní světla.

Potom zmizela za zatáčkou.

Stařena zůstala sama.

Rozhlédla se kolem.

Nikde nikdo.

Sedla si na okraj silnice a přitiskla ruce k hrudi.

„Proč?“ zašeptala.

Nevěděla, jak dlouho tam seděla.

Deset minut.

Možná půl hodiny.

Potom uslyšela motor.

Zvedla hlavu.

K jejímu překvapení zastavila nedaleko ní stará dodávka.

Vystoupil z ní muž kolem padesáti let.

„Paní, jste v pořádku?“

Stařena se pokusila vstát.

„Moje dcera…“

Hlas se jí zlomil.

Muž pochopil.

„Nechala vás tady?“

Žena přikývla.

Muž chvíli mlčel.

Potom jí podal ruku.

„Pojďte. Nenechám vás tady.“

Byl to místní řidič, který tou silnicí projížděl několikrát týdně.

Odvezl ji na malou čerpací stanici několik kilometrů odsud a zavolal policii.

Když policisté přijeli, žena jim řekla své jméno.

Potom vytáhla z kabelky fotografii.

„Tohle je moje dcera.“

Policista se na fotografii podíval.

„Máte její telefonní číslo?“

Stařena ho nadiktovala.

Policista zavolal.

Telefon dlouho zvonil.

Eva nakonec přijala hovor.

„Ano?“

„Dobrý den. Volám z policie.“

Na druhém konci zavládlo ticho.

„Vaše matka je v bezpečí. Našli jsme ji u silnice.“

Eva zbledla.

„Cože?“

„Přijela byste pro ni?“

Eva dlouho neodpovídala.

„Ano.“

Jenže než stačila cokoliv dalšího říct, policista dodal:

„Ještě něco. Vaše matka nám řekla, že vás nechce potrestat.“

Eva se zarazila.

„Co řekla?“

„Řekla, že jste pravděpodobně měla důvod.“

Eva zavřela oči.

Právě v tu chvíli se v ní něco zlomilo.

Celou cestu domů si opakovala, že matka byla přítěží.

Že jí brala čas.

Že kvůli ní nemohla žít.

Ale teď si poprvé uvědomila jednu věc.

Její matka ji nikdy neopustila.

Když byla malá, zůstávala vzhůru celou noc, když měla horečku.

Když Eva neměla peníze na školní výlet, matka prodala svůj starý prsten.

Když se jí narodila dcera, právě její matka jí pomáhala vstávat uprostřed noci.

A teď ji ona sama nechala u silnice.

Eva přijela na policejní stanici o několik hodin později.

Otevřela dveře.

Její matka seděla na lavičce a držel