Netušil však, že žena, kterou celý život považoval za slabou a poslušnou, už dávno připravila plán, který mu měl vzít úplně všechno.

Když Leah otevřela oči, první, co ucítila, byla bolest.

Těžká, tupá a nesnesitelná bolest, která jí vystřelovala celým tělem.

Nemohla pořádně pohnout rukama.

Dýchala pomalu.

Vzduch kolem ní byl cítit dezinfekcí.

Nemusela se ani podívat.

Věděla, kde je.

V nemocnici.

Někde za dveřmi se ozývaly tlumené hlasy.

Leah zavřela oči.

„Stav je kritický,“ řekl mužský hlas. „Selhání jater rychle postupuje.“

Následovalo krátké ticho.

„Kolik času jí zbývá?“

Leah poznala hlas lékaře.

„Těžko říct. Pokud se stav nezlepší, maximálně tři dny.“

Tři dny.

Ta dvě slova se jí zaryla do hlavy.

Leah se snažila zůstat klidná.

Tři dny.

Pak uslyšela jiný hlas.

Hlas, který znala deset let.

Oliver.

Její manžel.

„Je nějaká šance?“

Lékař si povzdechl.

„Uděláme všechno, co můžeme.“

„Rozumím.“

Leah slyšela kroky.

Dveře se otevřely.

Oliver vstoupil do pokoje.

V ruce držel velkou kytici bílých růží.

Přesně takové květiny jí nosil pokaždé, když chtěl před někým vypadat jako milující manžel.

Posadil se vedle postele.

„Leah.“

Neodpověděla.

Oliver ji vzal za ruku.

Jeho prsty se dotkly jejího zápěstí.

Leah se ani nepohnula.

Oliver se naklonil blíž.

Byl přesvědčený, že je pod silnými sedativy.

A právě proto si dovolil říct něco, co by za normálních okolností nikdy nevyslovil.

„Víš, Leah…“

Jeho hlas byl tichý.

„Konečně.“

Leah otevřela oči jen nepatrně.

Oliver si toho nevšiml.

Usmíval se.

„Konečně bude všechno moje.“

Leah ztuhla.

„Tvůj dům.“

Oliver se pousmál.

„Tvoje účty.“

Jeho prsty sevřely její ruku.

„Tvoje firma.“

Leah cítila, jak jí srdce buší.

Oliver se naklonil ještě blíž.

„Všechno.“

Leah v duchu křičela.

Ale navenek zůstala nehybná.

Oliver se spokojeně opřel.

„Čekal jsem na to tak dlouho.“

Pak se jeho výraz změnil.

Nasadil si tvář zdrceného manžela.

Připravil se na odchod.

„Odpočívej,“ zašeptal. „Miluji tě.“

Leah měla chuť se zasmát.

Když Oliver odešel, slyšela ho na chodbě.

„Je to celý můj život.“

„Nevím, co budu dělat, když ji ztratím.“

Leah zavřela oči.

Tentokrát už však ne proto, aby předstírala bezvědomí.

Potřebovala přemýšlet.

Protože právě pochopila něco, co si měla uvědomit už dávno.

Oliver nečekal na její uzdravení.

Čekal na její smrt.

A ještě něco.

Její nemoc nebyla náhoda.

Leah se pokusila zvednout ruku.

Nešlo to.

V hlavě se jí začaly vracet vzpomínky.

Poslední měsíce.

Únava.

Nevolnosti.

Závratě.

Bolesti břicha.

Oliver byl vždycky poblíž.

„Jsi přepracovaná.“

„Potřebuješ odpočívat.“

„Vezmi si tenhle lék.“

„Doktor říkal, že je to jen stres.“

Tehdy mu věřila.

Protože byl její manžel.

A protože člověk má tendenci věřit právě tomu, komu by měl věřit nejvíc.

Leah však najednou začala přemýšlet.

Proč se její stav zhoršil tak rychle?

Proč Oliver vždycky trval na tom, že její léky musí připravovat on?

Proč se tak zajímal o její zdravotní dokumentaci?

A proč se několik týdnů před její hospitalizací začal ptát na závěť?

Leah sevřela prsty.

Vtom zaslechla zvuk mopování.

Někdo uklízel chodbu.

Dveře jejího pokoje se pootevřely.

„Paní Leah?“

Byla to mladá zdravotní sestra.

Leah ji znala.

Maria.

Byla tichá.

Vždycky chodila pomalu.

Nikdy se nesnažila získat pozornost.

Ale Leah si všimla jedné věci.

Maria se dívala na lidi.

Ne na jejich peníze.

Ne na jejich oblečení.

Na jejich tváře.

„Pojď sem.“

Maria se zarazila.

„Necítíte se dobře?“

Leah zavrtěla hlavou.

„Ne.“

Maria se přiblížila.

„Mám zavolat lékaře?“

„Ne.“

Leah ji chytila za ruku.

Maria překvapeně ztuhla.

Leah mluvila téměř neslyšně.

„Musíš mě poslouchat.“

„Dobře.“

„A nesmíš nikomu říct, co ti povím.“

Maria nervózně polkla.

„Proč?“

Leah se podívala ke dveřím.

„Protože můj manžel mě chce mrtvou.“

Maria zbledla.

„Cože?“

„A myslím, že moje nemoc není náhoda.“

Maria ustoupila.

„Paní Leah, tohle je vážné.“

„Já vím.“

„Měla byste to říct lékaři.“

„Ne.“

„Ale…“

„Ještě ne.“

Leah se nadechla.

„Chci, abys mi pomohla zjistit pravdu.“

Maria mlčela.

„Jak?“

„Potřebuji, abys zjistila, kdo měl přístup k mým lékům.“

Maria se zamyslela.

„To je proti pravidlům.“

„Vím.“

„Kdyby se to zjistilo…“

„Můžeš přijít o práci.“

Maria sklopila oči.

Leah ji sevřela za ruku.

„A právě proto tě žádám, abys to udělala jen tehdy, pokud mi věříš.“

Maria dlouho mlčela.

Pak se podívala Leah do očí.

„Co mám hledat?“

Leah se usmála.

Byl to první úsměv, který se na její tváři objevil od chvíle, kdy se probudila.

„Všechno.“

Maria začala hledat.

Neoficiálně.

Potají.

Záznamy o lécích.

Časy podávání.

Jména zaměstnanců.

Podpisy.

Všechno.

A pak našla něco zvláštního.

Leah měla v nemocniční dokumentaci uvedený lék, který nikdy neužívala.