Každá kandidátka musela projít tajemným rámem, o jehož skutečném účelu nikdo nic nevěděl. Pak do sálu vstoupila dívka, které se všichni smáli. Princ však najednou udělal něco, co za celé tři roky neudělal ani jednou.

V království Valdorie se už tři roky mluvilo o jediné věci.

Princ Adrian se odmítal oženit.

Pro obyčejné lidi to byla zpočátku jen zajímavá zpráva. Pro královský dvůr však začínala být situace vážným problémem.

Adrian nebyl obyčejný princ.

Byl jediným synem krále Edmunda a jeho budoucím nástupcem.

Celé království očekávalo, že jednoho dne převezme korunu.

A každý budoucí král potřeboval po svém boku královnu.

Král Edmund mu to připomínal téměř každý den.

„Adriane, musíš začít přemýšlet o budoucnosti.“

„Přemýšlím o ní.“

„Tak proč stále odmítáš všechny nabídky?“

Princ se na otce podíval.

„Protože nechci uzavřít manželství jen kvůli koruně.“

Král si povzdechl.

„Manželství panovníka není jen o lásce.“

„Možná právě proto je tolik nešťastných královen.“

Po této odpovědi obvykle následovalo dlouhé ticho.

Adrian nebyl tvrdohlavý.

Nebyl ani povýšený.

Jen odmítal udělat to, co od něj všichni očekávali.

Chtěl ženu, kterou by si vybral sám.

Ženu, které by mohl věřit.

Ženu, která by milovala člověka pod korunou, nikoliv korunu samotnou.

Král však začínal být zoufalý.

Sousední království posílala své princezny.

Bohaté šlechtické rody nabízely své dcery.

Do paláce přijížděly mladé ženy z nejvzdálenějších částí země.

Každá byla krásná.

Každá vzdělaná.

Každá dokonale vychovaná.

A každá měla své důvody, proč se chtěla stát královnou.

Adrian je však všechny odmítal.

Jedna byla příliš pyšná.

Jiná se před ním chovala přehnaně podlézavě.

Další dokázala celé hodiny mluvit o módě, špercích a palácových večírcích, ale nedokázala odpovědět na jedinou otázku týkající se obyčejných lidí.

Princ si postupně uvědomil, že tradiční výběr nevěsty nikam nevede.

A tak přišel s něčím, co šokovalo celý dvůr.

Vyhlásil zvláštní zkoušku.

Jednou ročně se do královského paláce směly přihlásit ženy z celé země.

Nezáleželo na jejich původu.

Nezáleželo na tom, zda byly dcerami šlechticů nebo obyčejných řemeslníků.

Každá však musela projít několika koly.

Testovala se jejich inteligence.

Znalosti.

Charakter.

Schopnost řešit problémy.

Dokonce i způsob, jakým zacházely se služebnictvem.

Ale poslední část výběru byla nejpodivnější.

Uprostřed trůnního sálu stál obrovský dřevěný rám.

Byl vysoký téměř dva metry.

Jeho tvar připomínal lidskou postavu.

Byl jednoduchý.

Bez ozdob.

Bez symbolů.

Každá kandidátka musela před princem vstoupit dovnitř.

Na několik sekund se zastavit.

A potom odejít.

Princ pouze sledoval.

Nikdy nic nevysvětlil.

Nikdy neřekl, co hledá.

Po každé kandidátce pronesl jediné slovo.

„Další.“

První rok prošlo zkouškou více než sto dívek.

Druhou částí jich prošlo třicet.

Do posledního kola se dostalo deset.

Ani jedna neuspěla.

Druhý rok se přihlásilo ještě více žen.

Výsledek byl stejný.

Třetí rok už se začaly šířit vtipy.

„Princ hledá ženu, která neexistuje.“

„Možná čeká na princeznu z jiné planety.“

„Nebo se prostě nechce ženit.“

Adrian všechny podobné poznámky ignoroval.

Jenže ani on netušil, jak dlouho bude jeho hledání trvat.

A potom přišel čtvrtý rok.

Královský palác byl opět plný kandidátek.

Mladé ženy měly na sobě nejkrásnější šaty.

Některé přijely v doprovodu rodičů.

Jiné měly za sebou měsíce příprav.

Jedna z nich si nechala speciálně ušít šaty v Paříži.

Jiná přijela s osobní učitelkou etikety.

Všechny věděly, že tentokrát musí být dokonalé.

Mezi nimi však byla jedna žena, která se od ostatních lišila.

Jmenovala se Eliana.

Bylo jí dvacet šest let.

Pocházela z malého města na okraji království.

Její otec byl hodinář.

Matka pracovala v pekárně.

Eliana nikdy nepatřila mezi ženy, kterých si lidé všimli na první pohled.

Měla kulatější postavu.

Nebyla vysoká.

Její šaty byly jednoduché.

Neměla drahé šperky.

A když vstoupila do trůnního sálu, okamžitě si všimla pohledů ostatních kandidátek.

Jedna se otočila ke své přítelkyni.

„Co tady dělá?“

Druhá se zasmála.

„Asi přišla omylem.“

„Možná si myslí, že hledají kuchařku.“

Několik žen se začalo smát.

Eliana všechno slyšela.

Každé slovo.

Každý smích.

Každý pohrdavý pohled.

Ale nezastavila se.

Krátce se nadechla a pokračovala dál.

Vlastně už byla zvyklá.

Celé dětství poslouchala, že je příliš tlustá.

Ve škole se jí smáli.

Když dospěla, lidé jí často radili, že by měla „něco se sebou udělat“.

Dokonce i někteří příbuzní jí tvrdili, že s takovým vzhledem nikdy nebude mít šanci najít dobrého manžela.

Eliana se však naučila jednu věc.

Nemůže změnit názory všech lidí.

Může však rozhodnout, zda jim dovolí, aby změnili její vlastní názor na sebe.

Když přišla řada na ni, dvorní ceremoniářka se na ni podívala.

Na okamžik zaváhala.

„Eliana z města Roven.“

Eliana vykročila.

Dívky v řadě ji sledovaly.