Žena si myslela, že její mazlíček má psychické problémy. Dokonce začala věřit, že ji kočka nenávidí. Pak ji však vzala k veterinářce a během vyšetření vyšlo najevo něco, co nikdo nečekal.

Jmenuji se doktorka Claire Moreauová a pracuji jako veterinární lékařka.

Za roky své praxe jsem slyšela snad všechno.

Lidé mi volali kvůli psům, kteří odmítali jíst.

Kvůli kočkám, které ničily nábytek.

Kvůli papouškům, kteří celé hodiny křičeli.

A také kvůli zvířatům, která se podle svých majitelů jednoho dne jednoduše „zbláznila“.

Právě takový případ mě čekal jednoho úterního odpoledne.

Telefon zazvonil krátce po obědě.

„Veterinární klinika, prosím.“

Na druhé straně se ozval ženský hlas.

„Dobrý den. Jmenuji se Anna. Mám u vás objednanou návštěvu.“

„Samozřejmě. S čím vám můžeme pomoci?“

Na několik sekund se odmlčela.

„Mám problém s kočkou.“

„Jaký problém?“

Žena si povzdechla.

„Nenechá mě spát.“

Takovou větu jsem slyšela mnohokrát.

Kočky mají své vlastní představy o tom, kdy je správný čas na jídlo, hraní nebo pozornost.

Ale něco v Annině hlase mě zarazilo.

Nebyla podrážděná.

Byla vyděšená.

„Přivezte ji na vyšetření,“ řekla jsem.

„Už jsem to zkoušela řešit sama.“

„Jak?“

„Myslela jsem, že je psychicky nemocná.“

„Psychicky nemocná?“

„Ano.“

„Co dělá?“

Anna si povzdechla.

„Budí mě každou noc.“

„Jak dlouho?“

„Tři měsíce.“

To už znělo jinak.

Domluvily jsme si termín.

O několik hodin později vstoupila Anna do ordinace.

Bylo jí přibližně pětapadesát let.

Působila upraveně.

Měla elegantní kabát, upravené vlasy a unavené oči.

V ruce držela přepravku.

Položila ji na stůl s takovou opatrností, jako by uvnitř měla něco velmi křehkého.

„Tohle je Luna.“

Otevřela přepravku.

Ven vyšla velká šedá kočka.

Byla nádherná.

Hustá srst.

Velké zelené oči.

Klidné chování.

Podívala se na mě.

Potom na Annu.

A pak znovu na mě.

„Vypadá klidně,“ řekla jsem.

Anna se hořce usmála.

„To jen teď.“

„Co dělá doma?“

Anna se posadila.

„Každou noc mě vyhání z ložnice.“

„Vyhání?“

„Ano.“

„Jak?“

Anna se zhluboka nadechla.

„Začíná to vždycky kolem třetí ráno.“

„Přesně ve tři?“

„Někdy ve tři deset. Někdy ve tři čtyřicet. Ale vždycky mezi třetí a čtvrtou.“

To mě zaujalo.

„A co udělá?“

„Nejdřív mě jemně dotkne tlapkou.“

„Kam?“

„Do obličeje.“

„A když nereagujete?“

„Dotkne se mě znovu.“

„Silněji?“

Anna přikývla.

„A pak začne být agresivní.“

Podívala jsem se na Lunu.

Kočka seděla na stole.

Naprostý klid.

„Jak agresivní?“

„Strhává ze mě deku.“

„To je zvláštní.“

„Ano.“

„Kouše vás?“

„Ne přímo. Ale někdy mě chytí za ruku.“

„A co uděláte?“

„Vstanu.“

„Proč?“

Anna se na mě podívala.

„Protože mě nenechá jinak.“

„Co se stane, když zůstanete v posteli?“

„Začne chodit kolem mě.“

„A potom?“

„Mňouká.“

„Jak dlouho?“

„Dokud nevstanu.“

„A potom?“

Anna sklopila oči.

„Jdu spát na gauč.“

Zvedla jsem obočí.

„A Luna?“

„Lehne si na můj polštář.“

„Na váš polštář?“

„Ano.“

„A spí?“

„Celou noc.“

Zapsala jsem si poznámku.

„A vy?“

Anna se unaveně usmála.

„Já nespím.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Tři měsíce.“

„Každou noc?“

„Každou.“

„Nikdy nevynechala?“

Anna zavrtěla hlavou.

„Ani jednou.“

Začala jsem Lunu vyšetřovat.

Srdeční tep byl normální.

Dýchání normální.

Tělesná teplota v pořádku.

Oči čisté.

Uši bez zánětu.

Srst zdravá.

Hmotnost ideální.

Nebyl žádný zjevný zdravotní problém.

„Kdy jste si poprvé všimla změny?“

Anna chvíli mlčela.

„Před třemi měsíci.“

„Stalo se tehdy něco?“

„Ne.“

„Změnilo se něco doma?“

„Ne.“

„Přestěhovala jste nábytek?“

„Ne.“

„Nové zvíře?“

„Ne.“

„Nový člověk?“

Anna se na mě podívala.

A najednou ztichla.

„Co?“

„Ne.“

„Jste si jistá?“

„Ano.“

Ale její výraz říkal něco jiného.

„Anna, pokud se něco změnilo, je důležité mi to říct.“

Žena sklopila oči.

„Můj manžel zemřel.“

Zastavila jsem se.

„Kdy?“

„Před třemi měsíci.“

V ordinaci nastalo ticho.

„Tři měsíce?“

Přikývla.

„Přesně.“

Podívala jsem se na Lunu.

Kočka se dívala na Annu.

„Byla Luna u toho?“

Anna zaváhala.

„Ano.“

„Co se stalo?“

„Můj manžel měl infarkt.“

„Doma?“

„Ano.“

„A Luna byla přítomná?“

Anna přikývla.

„Seděla na posteli.“

„Když se to stalo?“

„Ano.“

„A potom?“

„Odvezla jsem manžela do nemocnice.“

„A Luna zůstala doma?“

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Dva dny.“

„A váš manžel se nevrátil.“

Anna zavrtěla hlavou.

„Zemřel.“

Luna v tu chvíli seskočila ze stolu.

Přešla k Anně.

A položila jí tlapku na ruku.

Anna začala plakat.

„Po jeho smrti se všechno změnilo.“

„Jak?“

„Luna začala spát v jeho části postele.“

„To je běžné.“

„Nejdřív ano.“

„A potom?“

„Po několika týdnech začala spát u mě.“

„A pak vás začala vyhánět.“

Anna přikývla.

„Myslela jsem, že mě trestá.“

„Za co?“

„Nevím.“

„Proč jste si to myslela?“

Anna se podívala na kočku.

„Protože když jsem šla spát na gauč, byla spokojená.“

„Jak to myslíte?“

„Lehla si na můj polštář.“

„A spala?“

„Ano.“

„A vy jste spala v obýváku?“

„Ano.“