V další vteřině se všechno změnilo.

Žena velmi pomalu sáhla do kapsy svého modrého kabátu.

Vůdce skupiny ji stále držel za límec.

„Pomalu,“ zavrčel. „Řekl jsem pomalu.“

„Ano,“ odpověděla žena klidně.

Její prsty nahmataly něco uvnitř kapsy.

Muž se naklonil blíž.

„Tak dělej.“

Žena vytáhla ruku.

Ale žádná peněženka v ní nebyla.

V dlani držela malý kovový předmět.

Vůdce se zamračil.

„Co to je?“

Žena se na něj podívala.

A poprvé od chvíle, kdy ji napadli, se na její tváři objevil zvláštní úsměv.

Nebyl vyděšený.

Nebyl zoufalý.

Byl klidný.

Téměř smutný.

„Tohle,“ řekla tiše, „je důvod, proč jste si vybrali špatnou ženu.“

Muž sevřel její límec ještě pevněji.

„Nehraj si se mnou.“

„Já si nehraji.“

Žena stiskla kovový předmět v ruce.

Ozvalo se krátké cvaknutí.

A vzápětí se celým podchodem rozezněl hlas.

„Záznam zahájen.“

Tři muži ztuhli.

Vůdce pustil ženin límec.

„Co to sakra je?“

Žena ustoupila od zdi.

„Nahrávací zařízení.“

Jeden z mužů se nervózně podíval ke vchodu.

„Jaké zařízení?“

Žena neodpověděla.

Vůdce se rozhlédl.

„Je tu někdo?“

„Ne.“

„Tak co to má znamenat?“

Žena se narovnala.

A v tu chvíli se její chování změnilo natolik, že tři muži najednou přestali chápat, s kým vlastně mají tu čest.

Ještě před několika sekundami před nimi stála starší žena v modrém kabátu.

Teď před nimi stál někdo úplně jiný.

„Říkali jste, že vás lidé v tomto podchodu neustále nechávají odejít,“ řekla.

Vůdce se zamračil.

„Cože?“

„Že policie vždycky přijde pozdě.“

Muži mlčeli.

Žena pokračovala.

„Že nikdo neví, kdo jste.“

Jeden z nich udělal krok dozadu.

„O čem to mluvíš?“

„O vás.“

Vůdce se zasmál.

„Takže ty jsi policajtka?“

Žena zavrtěla hlavou.

„Ne.“

„Tak co jsi?“

Žena se podívala přímo do jeho očí.

„Člověk, který vás hledá.“

Ticho.

Tentokrát se nezasmál nikdo.

„Cože?“

Žena si pomalu upravila kabát.

„Posledních osm měsíců jste napadli nejméně třicet lidí.“

„Nevíš, o čem mluvíš.“

„Sedmnáct žen.“

„Lžeš.“

„Devět mužů.“

„Drž hubu.“

„Tři z nich skončili v nemocnici.“

Vůdce ji chytil za ruku.

„Řekl jsem, drž hubu!“

Žena se mu podívala na prsty sevřené kolem svého zápěstí.

„Pusť mě.“

Muž se ušklíbl.

„Nebo co?“

Žena se naklonila trochu blíž.

„Nebo zjistíš, proč jsem si tě vybrala.“

To poslední slovo ho zarazilo.

„Vybrala?“

Žena přikývla.

„Ano.“

Jeden z mužů se nervózně ozval.

„Šéfe…“

Vůdce se na něj otočil.

„Co je?“

„Myslím, že bychom měli jít.“

„Drž hubu.“

„Ale něco mi na tom nesedí.“

Žena se usmála.

„Konečně.“

Vůdce se na ni otočil.

„Co tím myslíš?“

„Myslím, že váš přítel je chytřejší než vy.“

Muž ztuhl.

„Proč?“

„Protože si všiml, že jsem vás sem přivedla.“

Všichni tři zůstali stát.

„Cože?“

Žena udělala krok dozadu.

„Myslíte si, že jsem se sem zatoulala náhodou?“

Vůdce se na ni díval.

„Ty jsi věděla, že tu jsme?“

„Ano.“

„A přesto jsi sem přišla?“

„Ano.“

„Sama?“

„Ano.“

„Proč?“

Žena se na okamžik odmlčela.

Potom si sundala z krku řetízek.

Na jeho konci visel malý přívěsek.

Vůdce se zamračil.

„Co je to?“

Žena přívěsek otevřela.

Uvnitř byla malá fotografie.

Fotografie mladého muže.

Vůdce se podíval.

„Kdo to je?“

Žena sevřela přívěsek v dlani.

„Můj vnuk.“

Tři muži mlčeli.

„Před šesti měsíci šel tímto podchodem domů.“

Vůdce se znovu zamračil.

„A co s tím máme společného?“

Žena se na něj podívala.

„Už jste zapomněli?“

„Na co?“

„Na mladého muže, kterého jste tady napadli.“

Ticho.

„Měl černou bundu.“

Jeden z mužů zbledl.

„V kapse měl telefon.“

Druhý sklopil oči.

„A odmítl vám ho dát.“

Vůdce se přestal usmívat.

Žena pokračovala.

„Jeden z vás ho udeřil.“

Nikdo nepromluvil.

„Spadl na zem.“

Vůdce se podíval na své společníky.

„O čem to mluví?“

Žena ho ignorovala.

„Zlomil si čelist.“

Jeden z mužů začal ustupovat.

„A přesto jste mu vzali telefon.“

Vůdce se otočil.

„Ty jsi…“

Žena přikývla.

„Ano.“

„Jeho babička.“

„Ano.“

Vůdce se rozhlédl.

Najednou se mu podchod zdál mnohem menší.

„Takže jsi nás sem přišla hledat?“

„Ne.“

Žena zavrtěla hlavou.

„Přišla jsem vás najít.“

„To je rozdíl?“

„Obrovský.“

Muž se nervózně zasmál.

„A co teď? Zavoláš policii?“

Žena se podívala na hodinky.

„Nemusím.“

„Proč?“

„Protože už jsou tady.“

Všichni tři se otočili.

Nic.

Jen blikající světla.

Prázdný podchod.

„Lžeš.“

Žena se usmála.

„Ne.“

A pak se ozval zvuk.

V dálce.

Siréna.

Jeden z mužů okamžitě začal panikařit.

„Musíme pryč!“

Vůdce ho chytil za rameno.

„Nikdo nikam nejde!“

„Slyšíš to?“

„Řekl jsem, že nikam nejdeme!“

Žena se podívala na hodinky.

„Ještě ne.“

Vůdce se zamračil.

„Co?“

„Ještě není správný čas.“

„Na co?“

Žena se podívala na něj.

„Na to, aby vás zatkli.“

Muž na ni hleděl.

„Ty jsi blázen.“

„Možná.“

„Tak proč nás nenecháš zatknout?“

Žena se usmála.

„Protože zatčení není to, co chci.“

„Tak co chceš?“

Žena chvíli mlčel