Malý kostel na okraji města byl zaplněný lidmi. Tichý šepot a potlačované vzlyky se mísily se zvukem varhan, které tiše doprovázely smuteční obřad. V přední části stála otevřená rakev, v níž ležel muž kolem čtyřicítky – otec, manžel, přítel. Rodina a známí přišli dát poslední sbohem.

Mezi hosty seděla i dvouletá dívka v bílé šatičce, na klíně své babičky. Její velké oči neustále těkaly od lidí k rakvi. Vypadala zmateně – nerozuměla tomu, proč se všichni tváří tak smutně a proč její tatínek leží nehybně vpředu.

Když farář začal pronášet poslední modlitbu, dívka se náhle zvedla a s dětskou bezprostředností hlasitě prohlásila: „Táta jen spí!“ Její hlas se rozlehl celým kostelem. Lidé se otočili, někteří se pousmáli skrz slzy, jiní si vyměnili soucitné pohledy.

Jenže dívka se nenechala utišit. „On dýchá!“ dodala a ukázala prstem k rakvi. Nastalo ticho, které by se dalo krájet. Všichni se zadívali tím směrem – a někteří přísahali, že zahlédli lehký pohyb na hrudi zesnulého.

Babička v rozpacích chtěla vnučku odvést, ale matka zesnulého muže, sedící v první řadě, prudce vstala. „Okamžitě to ověřte!“ zvolala a ukázala na svého syna. Pohřebníci váhavě přistoupili k rakvi. Jeden z nich položil ruku na mužův krk – a zbledl.

„On má puls!“ vykřikl.

V tu chvíli nastal chaos. Farář ustoupil, několik hostů se snažilo pomoci, další volali záchranku. Muže rychle přenesli z rakve na zem a začali mu poskytovat první pomoc. O pár minut později dorazili zdravotníci, kteří potvrdili, že muž je skutečně naživu – v hlubokém kómatu, ale s jasně měřitelnou srdeční činností.

Vyšetřování, které následovalo, odhalilo znepokojivé okolnosti. Muž byl den předtím nalezen doma v bezvědomí. Přivolaný lékař konstatoval smrt na základě zástavy dechu a nepřítomnosti zřetelných vitálních funkcí. Nikdo se však nepokusil provést důkladnější testy – a tak byl omylem prohlášen za mrtvého.

Podle lékařů trpěl vzácným neurologickým stavem, který může zpomalit tělesné funkce natolik, že se jeví jako klinická smrt. Bez zásahu jeho malé dcery by byl pohřben zaživa.

O několik dní později se muž probral na jednotce intenzivní péče. Jeho první otázka, když pochopil, co se stalo, byla: „Kdo mě zachránil?“ Když mu manželka se slzami v očích odpověděla, že to byla jejich dcera, jen tiše řekl: „Ona vždycky věděla, kdy říct pravdu.“

Příběh se rychle rozšířil po celé zemi. Lidé si uvědomili, jak snadno může dojít k tragickému omylu, a zároveň obdivovali odvahu a instinkt malého dítěte, které neváhalo přerušit smuteční obřad a postavit se proti všem dospělým v místnosti.

Od té chvíle se v kostele, kde se událost odehrála, mezi místními traduje věta: „Někdy ti, kdo nejméně chápou, vidí pravdu nejjasněji.“