Bylo poklidné dopoledne, něco málo po desáté hodině. Na policejní stanici panovalo ospalé ticho, přerušované jen monotónním hučením klimatizace a občasným cinknutím klíčů u opasků strážníků. Sloužící policisté vyplňovali formuláře, telefon zvonil jen zřídka a vše nasvědčovalo tomu, že půjde o další rutinní den.

Dveře se však náhle rozletěly a dovnitř vstoupila žena v pokročilém věku – drobná, ale rázná, s krátce střiženými šedými vlasy a pronikavým pohledem. Po jejím boku kráčel velký rezavý pes, statný a energický, který okamžitě přitáhl pozornost všech přítomných. Vesele vrtěl ocasem, poskakoval a tvářil se, jako by právě zažil nejšťastnější den svého života.

„Dobrý den, potřebuji mluvit s vaším velitelem,“ pronesla žena bez zbytečného úvodu.

„Chcete podat oznámení?“ zeptal se službu konající strážník.

„Ne,“ odpověděla pevně. „Jde o něco vážnějšího. Týká se to mého psa… a možná i něčeho víc.“

Policista se lehce pousmál, ale žena mluvila dál s neochvějnou jistotou. „Poslední týdny se chová velmi zvláštně. Je až příliš veselý, hyperaktivní. A já ho znám – žijeme spolu už deset let. Nikdy nebyl takhle… nadšený bez příčiny.“

„Možná je to jen radostí ze života,“ zkusil odlehčit situaci mladší policista. „Nebo byste s ním mohla zajít k veterináři, je tu přes ulici.“

„Veterinář? Ne, to nestačí,“ zarazila ho žena ostře. „Tohle je jiné. Vypadá, jako by byl pod vlivem nějaké látky. Jako by ho někdo omámil.“

V místnosti se rozhostilo napětí. Někteří policisté si vyměnili tázavé pohledy, jiní se tvářili pobaveně, ale zkušený seržant sedící v rohu zpozorněl. Měl za sebou desítky případů, které na první pohled vypadaly podivně či absurdně, ale nakonec odhalily něco zlověstného.

„Vezměte paní do výslechové místnosti,“ řekl klidně. „Ať nám řekne všechno od začátku.“

Ve výslechové místnosti se žena posadila naproti seržantovi, pes si lehl k jejím nohám a spokojeně oddychoval. „Začalo to asi před třemi týdny,“ vyprávěla. „Chodím se psem ven dvakrát denně, ráno a večer. Máme ustálenou trasu kolem parku. Jednoho dne se ale začal do určité části parku doslova hnát – tahal mě tam, jako by ho něco neodolatelně přitahovalo.“

Žena popsala, že právě v té části parku často sedává skupina lidí, které nezná. Nikdy se k nim nepřibližovala, ale pes k nim vždy běžel a vracel se ještě šťastnější než předtím. „Začala jsem si všímat, že má po návratu zvláštní lesk v očích a je neobvykle neklidný. Někdy i v noci pobíhá po bytě, jako by měl nekonečnou energii.“

Seržant si dělal poznámky a začal klást konkrétnější otázky. „Myslíte, že mu ti lidé něco dávají?“

„Jsem si tím skoro jistá,“ přikývla. „Včera jsem se odvážila schovat za strom a sledovat ho. Jeden z mužů vytáhl z kapsy malý sáček, cosi z něj nabral a dal mu to přímo z ruky. Pes to sežral a hned začal poskakovat jako blázen.“

Bylo jasné, že situace už není jen výstřelkem přehnaně starostlivé majitelky. Seržant se rozhodl jednat. Okamžitě vyslal dvě hlídky do zmíněného parku. Pes byl mezitím předán k veterinárnímu vyšetření, aby se potvrdilo, zda má v těle stopy omamných látek.

O dvě hodiny později se hlídky vrátily – s třemi zatčenými muži. U sebe měli sáčky s práškovou látkou, která při prvotním testu vykázala přítomnost silného stimulantního narkotika. Vyšetřování později ukázalo, že pachatelé drogu podávali psům v okolí jako součást bizarní sázky a zároveň k testování účinků na zvířatech.

Pes starší dámy měl obrovské štěstí – dávky, které dostal, nebyly pro jeho váhu smrtelné, ale mohly způsobit vážné zdravotní problémy. Díky její všímavosti a odhodlání se podařilo zastavit nejen týrání zvířat, ale i odhalit menší drogovou síť.

Ráno, které začalo jako obyčejné, se tak proměnilo v den, kdy stará paní se svým „podezřele šťastným“ psem pomohla rozkrýt případ, který by jinak mohl zůstat nepovšimnutý.