Večer byl klidný a ospalý. Měkké světlo pouličních lamp se rozlévalo po chodnících, lidé se vraceli domů nebo ještě naposledy venčili psy. Vzduch byl chladný a tichý, jen občas přerušovaný vzdáleným hlukem projíždějících aut. Po jedné z bočních ulic právě projížděl policejní vůz. Za volantem seděl poručík Kovaljov, vedle něj strážnice Melniková.

„Dneska je nezvykle ticho,“ poznamenal Kovaljov, když zastavil na červené.
„Kéž by to tak vydrželo,“ pousmála se jeho kolegyně. „Ale víš, jak to bývá… ticho je často jen klid před bouří.“

Její slova jako by přivolala náhlý výkřik. Z jedněch dveří naproti vyběhla bosá dívenka v pyžamu s motivem králíčků. Vlasy měla rozcuchané, tváře bledé a oči doširoka otevřené strachem. Přímo zamířila k policejnímu vozu.

„Jste… jste policajti?“ vyhrkla udýchaně.
„Ano, co se stalo?“ zeptala se Melniková a klekla si k ní, aby byla v úrovni jejích očí.
„Pod mojí postelí je muž. Má masku. Viděla jsem ho.“

Policisté si vyměnili pohled. Podobné věci děti říkají často, ale v jejím hlase nebylo slyšet zaváhání.
„Jak vypadal?“ ptal se Kovaljov.
„Celý v černém. Maska jako ninja. Probudila jsem se a viděla ho, jak se plazí pod postel. Myslel si, že spím…“

Byt se nacházel ve třetím patře staršího panelového domu. Dívčina matka, zmatená a rozespalá, tvrdila, že si myslela, že dcera jen měla zlý sen. Policisté prohledali její pokoj. Pod postelí nebylo nic než prach a zapomenutá panenka.

„Možná utekl,“ zašeptala dívka. „Ale já vím, co jsem viděla.“

Melniková se zamyslela. Něco na tom příběhu jí nesedělo — dítě působilo příliš jistě, aby si to celé jen vymyslelo. Když se dozvěděla, že dům má na chodbách bezpečnostní kamery, rozhodla se s kolegou záznamy prověřit.

Správce domu jim po chvíli přinesl přístup k posledním 24 hodinám. Policisté se pohodlně usadili v malé kanceláři u monitoru a začali přetáčet záznam z chodby vedoucí k bytu.

Nejprve nebylo vidět nic neobvyklého — sousedé přicházeli a odcházeli, někdo nesl nákup, jiný odpadky. Pak však, krátce po druhé hodině ráno, kamera zachytila muže v černé bundě a s kapucí. Tvrdě přitisknutá maska zakrývala celý obličej. Rozhlédl se, zkontroloval okolí a potichu otevřel dveře k bytu dívčiny rodiny.

„Jak se tam dostal?“ zamračil se Kovaljov. Nebyly vidět žádné známky násilného vniknutí.

Muž zmizel uvnitř bytu a kamera ho už nezachytila — až po dvaceti minutách, kdy znovu vyšel, tentokrát velmi tiše a opatrně. V ruce držel malou tašku. Bez jediného ohlédnutí odešel směrem k zadnímu východu, kam kamery nedosáhly.

Když záznam ukázali matce, zbledla. „Ty dveře jsme určitě zamykaly,“ šeptala. Policisté okamžitě vyhlásili pátrání po neznámém muži.

Pozdější vyšetřování odhalilo, že se jednalo o sériového zloděje, který si vybíral byty v noci a úmyslně se skrýval, pokud byl nájemník vzhůru. Tentokrát ho však nečekaně přistihla malá dívka, a tak se ukryl pod její postel, dokud si nemyslel, že znovu usnula.

Díky její odvaze a rychlé reakci se podařilo získat důležitý důkaz — a případ skončil zatčením pachatele.

Od té doby rodiče v domě dětem říkají: „Nikdy se nebojte říct pravdu, i když si myslíte, že vám nikdo neuvěří.“ Protože někdy právě dětská slova zachrání nejen majetek, ale i život.