Nedávno jsem dostal zprávu, která mě zaskočila. Moje sestra skončila v nemocnici. Žijeme každý v jiné zemi a vídáme se jen zřídka, ale jakmile jsem se to dozvěděl, cítil jsem, že musím být u ní. Byla tam úplně sama, bez rodiny a přátel.

Mám tříletou dceru a v tu chvíli nebyl nikdo, komu bych ji mohl svěřit. Jediná možnost byla vzít ji s sebou. Letenky však byly k dispozici jen v různých třídách – jedna v business a druhá v ekonomické. Doufal jsem, že se někdo z cestujících vymění, když uvidí, že cestuji s malým dítětem.

Mýlil jsem se. Nikdo nechtěl přesednout, i když byla business třída napůl prázdná. Ani posádka nebyla ochotná pomoci. Nakonec jsem musel dceru posadit do ekonomické a sám jít do business.

Vedle ní naštěstí seděla žena s příjemným, klidným výrazem. Cestovala sama, a tak jsem si říkal, že to nebude problém. Každých dvacet minut jsem za nimi chodil, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Dcera sledovala pohádky na tabletu a vypadalo to, že si let užívá.

Ke konci cesty se ale stalo něco, co mě znepokojilo. Při jedné z kontrol jsem zahlédl, jak si ta žena zapisuje něco do malého sešitu. Když si všimla, že ji pozoruji, rychle zápisník zavřela a usmála se tím zvláštním, trochu nervózním úsměvem, který vás spíš znejistí, než uklidní.

Po přistání, když cestující začali vstávat, jsem k nim zamířil, abych dceři pomohl s batohem. A opět – ta samá situace. Žena se dívala směrem k nám a zapisovala si něco. Tentokrát jsem se rozhodl, že se zeptám přímo.

„Promiňte, píšete si něco o mé dceři?“ zeptal jsem se.

Na chvíli ztuhla. Poté se usmála, ale tentokrát to bylo jiné – spíš smutné než nervózní. „Ne o vaší dceři… pro ni,“ odpověděla a podala mi malý lístek vytržený ze zápisníku.

Na papírku stálo několik vět napsaných úhledným písmem. Byla to krátká pohádka – o malé holčičce, která cestovala sama letadlem a našla si kamaráda mezi mraky. Na konci příběhu bylo přání: Ať máš vždy kolem sebe lidi, kteří tě ochrání, i když je tvůj tatínek daleko.

Žena mi pak vysvětlila, že je dětská autorka a často při cestách píše krátké příběhy pro děti, které potká. Viděla, že má dcera sedí sama, a chtěla jí zanechat milou vzpomínku. Dodala, že sama nemá rodinu a takto si vytváří „malé okamžiky spojení“.

Byl jsem ohromen. Můj původní strach se proměnil v pocit vděčnosti. Vzpomněl jsem si, že někdy se věci zdají podezřelé jen proto, že si je neumíme vysvětlit. Někdy za nimi ale stojí čistá a nezištná laskavost.

Dodnes ten lístek uchovávám. Moje dcera je ještě malá, aby pochopila jeho význam, ale jednou jí ten příběh přečtu. A řeknu jí, že i cizí lidé mohou být anděly, pokud jim to dovolíme.