Ten den mě už vyčerpal.

Práci jsem dokončil téměř o dvě hodiny později než obvykle. Bolela mě záda, tloukla mi hlava a já jsem si jen přál tiše sedět po čtyřicetiminutovou cestu domů.

Večerní autobus byl přeplněný.

Lidé zírali do svých telefonů.

Někteří spali u oken.

Jiní jen mlčky sledovali, jak město plyne.

Našel jsem si volné sedadlo blízko středu autobusu a opatrně si položil tašku s nákupem vedle nohou.

Prvních pár minut byl všude klid.

Pak jsem ucítil, jak se mě něco dotklo lokte.

Nejdřív jsem si myslel, že je to něčí taška.

Podíval jsem se dolů.

Bosá noha spočívala přímo na mé loketní opěrce.

Otočil jsem se.

Žena na sedadle za mnou si natáhla nohu mezi sedadly a položila nohu přesně tam, kde byla moje paže.

Měla zavřené oči.

Zdálo se, že spí.

Snažil jsem se zůstat zdvořilý a tiše jsem řekl:

„Promiňte, máte nohu na mé loketní opěrce.“

Žádná odpověď.

Čekal jsem.

Nic.

Promluvil jsem znovu, o něco hlasitěji.

Žena pomalu otevřela jedno oko, podívala se přímo na mě a znovu ho zavřela.

Její noha se nepohnula.

Uběhlo několik minut.

Zápach se stal nemožným ignorovat.

Cestující poblíž si ho všimli.

Jeden starší muž se zamračil.

Mladá žena na druhé straně uličky si se mnou vyměnila zmatený pohled.

Nakonec jsem se znovu otočil.

„Mohl byste prosím pohnout nohou?“

Žena si dramaticky povzdechla.

„Jsem unavená,“ zamumlala.

Pak znovu zavřela oči.

Jako bych to byl já, kdo ji rušil.

Nechtěl jsem se hádat.

Na hádku jsem neměl energii.

Tak jsem tiše seděl.

Ale po několika minutách se situace ještě zhoršila.

Posunula nohu výš.

Teď jí patřila celá loketní opěrka.

Několik cestujících se otevřeně dívalo.

Někteří kroutili hlavami.

Jiní se rozpačitě usmívali.

Všichni chápali, kdo se chová špatně.

Tehdy jsem si všiml něčeho ve své nákupní tašce.

Láhve s vodou.

A napadl mě nápad.

Ne krutý.

Ne agresivní.

Ale zapamatovatelný.

Pomalu jsem otevřel láhev.

Autobus narazil na malý hrbolat.

Podíval jsem se směrem k ženě.

Stále „spala“.

Opatrně jsem si nalil pár kapek studené vody na ruku.

Pak jsem se dotkl čela.

Pohyb jsem několikrát zopakoval.

Cestující vedle mě zvědavě pozoroval.

Nakonec jsem tiše řekl:

„Ale ne.“

Žena otevřela jedno oko.

„Cože?“

Vypadal jsem znepokojeně.

„Doufám, že to není nakažlivé.“

Celá řada ztichla.

Mírně se posadila.

„Co není?“

Podíval jsem se na její nohu.

„Můj lékař říkal, že bych tu kožní infekci měla udržovat vlhkou, protože se šíří, když vyschne.“

Několik cestujících poblíž okamžitě sklopilo zrak.

Jedna žena si zakryla ústa.

Žena za mnou si okamžitě sundala nohu.

„Jakou infekci?“

Vypadal jsem překvapeně.

„Aha, myslel jsem, že spíte.“

Několik cestujících se začalo smát.

Žena si přitáhla obě nohy na sedadlo.

„Mohla jste něco říct.“

Klidně jsem se na ni podíval.

„Říkal. Třikrát.“

Starší muž poblíž se zasmál.

Další cestující tiše zatleskal.

Žena po zbytek cesty mlčela.

O deset minut později, když jsem se chystala vystoupit z autobusu, jsem se otočila.

„Moje doktorka říká, že to pravděpodobně není nakažlivé.“

Rozšířila oči.

„Asi?“

Celá řada se rozesmála.

Pak jsem se usmála.

„Dělám si legraci.“

Na chvíli vypadala i ona ulevená.

Když jsem vystoupila z autobusu, starší pán za mnou zvolal:

„Nejlepší lék, jaký jsem za celý týden viděl.“

Pravdou je, že veřejná doprava nás učí mnoha věcem.

Trpělivosti.

Toleranci.

Respektu.

Většina lidí je unavená.

Většina lidí se prostě chce dostat domů.

A trocha zdvořilosti nic nestojí.

Protože někdy nejúčinnější lekcí není křik.

Není to hněv.

Je to prostě pomoc někomu pochopit, jaké to je, když ignoruje všechny kolem sebe.

A soudě podle výrazu v její tváři, když se dveře zavřely, si nemyslím, že si ještě někdy postaví bosou nohu na loketní opěrku někoho jiného.