Byl to den jako každý jiný. Letní ráno, klidná hladina jezera, ticho rušené jen šuměním větru a občasným cáknutím vody. Skupina mužů, starých přátel, kteří se znali už celé roky, se vydala jako obvykle na své oblíbené místo, kde pravidelně rybařívali. Rituál, který se opakoval téměř každé léto: stará dřevěná kanoi, potrhané sítě, termoska s kávou, občas láhev piva a hlavně – společné ticho, sdílené bez potřeby slov.

Tentokrát ale mělo jít o něco víc než jen obyčejné ráno u vody.

Už od samého začátku panovala zvláštní atmosféra. Vzduch byl těžký, pod mraky a bez jediného zpěvu ptáků. Jeden z rybářů – Honza, nejzkušenější z nich – navrhl, aby nahodili síť do staré zátoky u rákosí, kde se obvykle dařilo ulovit větší kousky. Bylo to místo, které dobře znali, ale zároveň se mu někteří z nich podvědomě vyhýbali. Mluvilo se o tom, že kdysi tam zmizel rybář, který se nikdy nevrátil.

Po půlhodině čekání se rozhodli sítě vytáhnout. Většina z nich byla prázdná nebo plná jen drobných ryb. Až na jednu.

Síť, kterou hodil právě Honza, se zdála neobvykle těžká. Když ji začal tahat z vody, vynořil se v ní tmavý balík. Nešlo o rybu. Nešlo o nic, co by kdo z nich kdy dřív viděl.

„Je to pytel?“ zeptal se někdo opatrně.

Připomínalo to starý látkový vak. Bylo to promočené, špinavé, plné bahna. Zpočátku si mysleli, že jde o vyhozený odpad – třeba pytel s kamením nebo odhozeným hadrem. Ale jakmile se jim podařilo ho dostat na loď, všichni ztichli.

Pytel měl podivný tvar. Na první pohled bylo jasné, že to, co je uvnitř, není jen náhoda. Byl svázaný silným uzlem, ale látka byla částečně prodřená. A právě skrz tuto díru zahlédli něco, co jim navždy zůstane v paměti.

Uvnitř se nacházelo něco kulatého, s bledou barvou. Nehýbalo se to. Honza se k tomu sklonil a opatrně rozvázal zbytek uzlu. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že ho sám slyšel. Když látku konečně odhrnul, na loď dopadlo ticho těžší než voda kolem.

V pytli bylo lidské tělo.

Malé, zkroucené, zachumlané do deky. Obličej sotva rozeznatelný, ale nepochybně lidský. Dítě.

Nikdo nepromluvil. Nešlo o žádný žert, ani o fantazii unaveného rybáře. Byl to děsivý objev, skutečný, surový a nečekaný. Všichni stáli jako přimrazení, pohled upřený na pytel, který měl být jen neškodným úlovkem.

Zbytek dne probíhal jako v mlze. Zavolali policii, museli zůstat na místě, vysvětlovat každý detail, každý pohyb. Ukázalo se, že tělo v pytli bylo pohřešované několik měsíců. Dívka, která se ztratila nedaleko odtud, údajně při procházce se psem. Policie případ uzavřela jako neobjasněné zmizení. Nikdo nečekal, že odpověď ležela na dně jezera, v zálivu, kam si rybáři chodili pro klid.

Z Honzy se stal tichý člověk. Od toho dne už nikdy k jezeru nešel. Loď, kterou měl, prodal. Sítě spálil. Říkal, že nikdy nezapomene ten pocit, kdy jeho ruce držely něco, co neměly. Kdy z vody vytáhl víc, než kdy chtěl.

A ostatní? Už se nikdy nesešli v plném počtu. Někteří přestali rybařit, jiní se přestěhovali. Nešlo zapomenout. Nešlo pokračovat jako dřív.

Příběh se rozšířil po vesnici, objevil se i v místních zprávách. Lidé šeptali o prokletí zátoky, jiní mluvili o spravedlnosti, která si konečně našla cestu. Ale pro ty čtyři muže to nebyla legenda. Byla to realita.

Skutečná, syrová a nezapomenutelná.