Věznice Stateville byla místem, kde se lidská duše rozpadala na prach. Vysoké šedé zdi, ostnatý drát, neustálý hluk železných dveří a křik, který se ozýval chodbami jako ozvěna pekla. Ale i v tomto pekle existovala hierarchie. A na jejím vrcholu stál on. Darnell Voss.

Nikdo se neodvážil Darnella Vosse dotknout. Ani ti nejtvrdší vězni, kteří si mysleli, že viděli všechno, se mu vyhýbali očnímu kontaktu. Dozorci s ním mluvili opatrně, jako by každé zbytečné slovo mohlo být spouštěčem katastrofy. Během šesti let, které strávil za mřížemi, se Darnell stal skutečnou legendou v bloku C. Nebáli se ho kvůli jeho hlasitým ústům nebo děsivým historkám, které vyprávěl novým vězňům v nočních hodinách. Báli se ho, protože téměř každý ve věznici viděl, čeho je schopen.

Dvacet tři rvaček za mřížemi. To bylo číslo, které mluvilo za vše. Několik zlomených čelistí, tři vězni, kteří skončili v nemocnici během jediného týdne poté, co se rozhodli vyzkoušet jeho sílu. Poté už ho nikdo nezkoušel. Když Darnell vstoupil do jídelny, rozhovory okamžitě utichly. Lžíce přestaly cinkat na kovových tácích, smích utichl uprostřed věty a nově příchozím bylo rychle řečeno, aby seděli tiše a příliš dlouho se nedívali jeho směrem. Vězni mu říkali Vlk. A to jméno mu dokonale sedělo.

Darnell byl velký, silný muž s těžkým pohledem, který jako by pronikal skrz lidi až na kost. Téměř nikdy se neusmíval a mluvil tak málo, že každé jeho slovo znělo jako varování. Dokonce i dozorci se snažili vyhýbat tomu, aby se k němu bezdůvodně přibližovali. Byl to muž, který si vybudoval svou pověst krví a strachem. A byl na to hrdý.

Toho dne do věznice dorazil nový školník. Jmenoval se pan Walter. Byl to starší muž, asi sedmdesátiletý, hubený, shrbený, s velkými brýlemi, které mu neustále sjížděly na špičku nosu, a starou pracovní uniformou, která na něm visela jako na ramínku. Jeho ruce se lehce třásly, když držel mop, a jeho kroky byly pomalé a váhavé. Na první pohled bylo jasné, že takový muž nemá místo mezi křikem, železnými dveřmi a chladnými vězeňskými zdmi. Někteří vězni se okamžitě začali smát. Jeden řekl, že starý muž by tu nevydržel ani den. Další se zasmál a zeptal se, koho napadlo poslat dědečka uklízet nejnebezpečnější blok ve věznici. Walter neodpovídal. Jen držel oči sklopené a pokračoval v práci, jako by byl zvyklý na to, že ho ignorují nebo se mu za zády smějí.

V době oběda byla jídelna přeplněná. Vězni seděli u dlouhých kovových stolů, stráže stály u zdí a šum hlasů se ozýval rozlehlou halou. Darnell seděl na svém obvyklém místě, u stolu v rohu, odkud viděl na celou místnost. Bylo to jeho území, jeho trůn. Před ním stál tác s jídlem a sklenice mléka. Nikdo si k němu bez dovolení nesedl. Všichni věděli, že toto místo patří Vlkovi.

Walter pomalu procházel mezi stoly s mopem a kbelíkem. Snažil se do nikoho nenarazit, ale podlaha byla mokrá a chodba příliš úzká. Jeden vězeň, mladík s vytetovaným hadem na krku, úmyslně natáhl nohu. Walter zakopl, vrhl se dopředu a omylem narazil loktem do Darnellova tácu. Sklenice mléka se převrátila. Bílá tekutina se rozlila po stole, ukápla na Darnellovu šedou uniformu a stékala po něm dolů na podlahu.

Celá jídelna ztichla.

Bylo to ticho, které bylo hlasitější než jakýkoli křik. Smích okamžitě utichl. Jeden vězeň tiše zašeptal: “Ach ne…” Všichni věděli, co se stane. Viděli to už mnohokrát. Vlk se pomalu zvedne, jeho oči ztvrdnou, a pak se ozve rána. A někdo skončí v nemocnici. Tentokrát to bude ten starý dědek s mopem.

Darnell se pomalu podíval na skvrnu na svém oblečení. Pak vzhlédl ke starci. Walter zbledl. Jeho ruce se třásly ještě silněji a mop mu málem vypadl z prstů. “Já… omlouvám se,” řekl tiše, jeho hlas byl sotva slyšitelný. “Byla to nehoda. Nechtěl jsem to.”

Ale v tomto vězení se takové chyby jen zřídka odpouštěly. Darnell se pomalu zvedl z lavice. Jeho židle hlasitě zaškrábala po podlaze a zvuk zněl, jako by někdo mačkal tísňové tlačítko. Stráže u zdi se napjaly, ale nikdo se nepohnul vpřed. Věděli, že kdyby se Darnell rozhodl starce udeřit, zastavit ho by bylo téměř nemožné. Vězni mlčky sledovali. Někteří se už odvrátili, jako by nechtěli vidět, co se stane.

Darnell přistoupil k Walterovi, téměř těsně vedle něj. Byl mnohem vyšší a silnější. Vedle něj se starý muž zdál ještě menší a slabší. “Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal?” zeptal se Darnell tiše. Jeho hlas byl klidný, ale v tom klidu bylo víc hrozby než v jakémkoli křiku.

Walter polkl a podíval se na něj. Na okamžik se zdálo, že se rozpláče nebo se zhroutí strachy. Místo toho ale starý muž udělal něco, co nikdo