Cesta byla úzká. Prašná. Vyschlá žárem, který se linul z každého kamene a každého stébla trávy. Žena jí procházela pomalu, skoro loudavě, protože nohy jí už dávno přestaly poslouchat. Na zádech měla otýpku klestí, kterou sbírala od pěti hodin ráno, když ještě byla rosa a vzduch se dal dýchat. Teď bylo poledne. Slunce stálo vysoko a pálilo do temene hlavy jako rozpálená pec. Její šátek byl promočený potem, ruce se jí třásly únavou a v malé plastové lahvičce jí zbývalo jen pár doušků vody.

Jmenovala se Helena. Bylo jí pětašedesát let. Žila sama v malé chalupě na konci vesnice, kam autobus jezdil jen třikrát denně. Její děti odjely do města před lety a vracely se jednou za rok, na Vánoce. Občas jí poslaly peníze. Občas zavolaly. Helena si nestěžovala. Byla zvyklá se o sebe postarat.

Toho dne si řekla, že si po cestě sedne na práh, napije se vody a odpočine si. Už viděla svou chalupu. Už slyšela vrzání dveří. Už cítila chlad kamenné podlahy pod bosýma nohama.

Pak si všimla hada.

Ležel přímo uprostřed cesty. Byl dlouhý, tmavě hnědý, s téměř neviditelnými šupinami, které se leskly na slunci. Ležel podivně. Nebyl stočený. Nebyl natažený v útoku. Byl roztažený, jako by už neměl sílu ani se svinout. Jeho hlava ležela na straně. Tlama byla lehce pootevřená.

Helena ztuhla. Srdce jí poskočilo. Instinktivně udělala krok zpět. V těchto končinách byli hadi běžní. Někteří byli jedovatí. Někteří ne. Ale poznat je na první pohled nedokázal ani zkušený lesník.

Měla ho obejít. Měla se otočit a jít jinudy. Měla na něj zapomenout.

Ale on se nehnul.

Helena se na něj dívala celou věčnost. Had neútočil. Nezvedal hlavu. Neplazil se. Ležel tam, jako by už neměl sílu žít.

Vzpomněla si na ta slova, která jí kdysi dávno řekla její babička. Když je tvor bezbranný, nemáš právo mu ublížit. Ale nemusíš mu ani pomáhat. Příroda je krutá. Někdo musí zemřít, aby někdo jiný žil.

Helena si vzpomněla na poslední dny. Horko bylo nesnesitelné. V noci nemohla spát. Její studna měla málo vody. Sousedka si stěžovala, že jí vyschla nádrž. Lidé byli unavení. Zvířata umírala. Proč by had měl být výjimka?

Pomalu sundala otýpku dříví ze zad. Dřevařina dopadla na zem s tichým thudnutím. Vytáhla lahvičku s vodou. Bylo jí jí líto. Byla to její poslední voda. Do chalupy zbývalo ještě dvacet minut cesty.

Podívala se na hada. Hadi jsou studenokrevní. Slunce je rozpálí. Bez vody umírají stejně jako lidé. Možná ještě rychleji.

Dřepla si. Držela odstup. Natáhla ruku s lahví. Prsty se jí chvěly. Otočila uzávěr. Pak lahvičku naklonila.

Tenký pramínek vody dopadl na zem. Jen pár kapek. Helena zadržela dech.

Had se nepohnul.

Naklonila lahvičku víc. Další kapky. Tentokrát už se jedna z nich dotkla jeho hlavy. Had škubl. Ne prudce. Spíš jako by se probudil ze sna. Jeho hlava se pomalu, velmi pomalu, začala zvedat.

Helena cítila, jak jí po zádech běhá mráz. Měla přestat. Měla vstát a odejít. Ale nemohla. Bylo to silnější než ona.

Had otevřel tlamu. Nebyl to útok. Byl to zoufalý pokus zachytit byť jen jednu kapku. Jeho jazyk se téměř neznatelně třepetal.

Helena naklonila lahvičku až na doraz. Poslední voda vytekla. Kapka po kapce. Had teď držel hlavu výš. Jeho tělo se začalo napínat. Ztratil tu ochablou, bezmocnou polohu. Byl to zase had. Plaz. Predátor.

Helena couvla. Pomalu, aby ho nevylekala. Ale on už nepotřeboval pít. Potřeboval něco jiného.

Otočil hlavu směrem k ní. Jeho oči byly černé. Hladové.

Ne, zašeptala Helena. Já ti pomohla. Já ti dala vodu.

Had se neřídí city. Had se řídí instinktem. A instinkt mu říkal, že před ním stojí teplokrevný tvor, který se hýbe, dýchá a je zranitelný.

Už jindy ho lidé plašili. Už jindy ho lidé bili klacky a kamením. Už jindy ho lidé zabíjeli pro nic za nic. Nepamatuje si ty, kteří mu pomohli. Pamatuje si jen ty, kteří mu ublížili. A každý člověk je pro něj potenciální nepřítel.

Had se stočil. Ne do útoku. Do pozice. Hlava se mu začala kývat ze strany na stranu. Tělo se napjalo.

Helena udělala další krok zpět. Zakopla o kořen. Téměř upadla. Srdce jí bušilo jako zvon.

Ne, prosím, zašeptala. Já nejsem tvůj nepřítel.

Had neposlouchá. Had nerozumí slovům. Had cítí teplo. A teplo je blízko.

V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to had. Nebyl to vítr. Byl to člověk.

Haló! křikl mužský hlas. Je tam někdo?

Helena se prudce otočila. Na konci cesty stál soused Pavel. Měl na sobě modré montérky a v ruce držel hůl. Chodil každý den kolem, aby zkontroloval svá pole. Dnes přišel později, protože mu selhal traktor.

Pavle! vykřikla Helena. Tady!

Pavel se rozběhl. Byl starý, ale rychlý. Viděl hada. Viděl Helenu, jak couvá. Viděl, co se děje.

Zamáčkl holí. Neuhodil hada. Jen udeřil o zem. Hluk byl dostatečný. Had se na okamžik zarazil. Jeho hlava se otočila směrem k Pavlovi.

Pavel udeřil znovu. Tentokrát už holí o kámen. Zvuk byl pronikavý. Had se nečekaně stáhl. Nezmizel. Ale už neútočil.

Otočil se. Začal se plazit. Pomalu, ještě nejistě, ale čím dál rychleji. Zmizel v křoví na kraji cesty.

Helena klesla