Po týdnu slunečné dovolené s přítelem jsem se vracel domů s pocitem, že se život konečně vrací do starých kolejí. Slunce, moře, smích, večery plné pohody a klidu – všechno, co člověk po vyčerpávajícím období potřebuje k tomu, aby si znovu uvědomil, jak chutná svoboda a radost. Když jsem otevřel branku svého domku, vdechl známý pach trávy, slyšel tiché cvaknutí poštovní schránky a cítil, že jsem zase doma. Ale tento pocit trval přesně tři sekundy.

Pak jsem ji uviděl.

Díru. Obrovskou. Děsivě hlubokou.

Zela uprostřed mé zahrady jako rána v zemi. Nebyla to žádná nepravidelná jáma od sousedova psa, ani propadlá půda po deštích. Ne. Tahle jáma byla naprosto rovná, přesně ohraničená, pečlivě vyhloubená – vypadala jako hrob. A ne jen tak ledajaký. Byla dostatečně hluboká a široká na to, aby pojala dospělého člověka.

Zastavil jsem se na místě. Na chvíli jsem nedokázal dýchat. Oči mi přejížděly mezi kráterem a okolní trávou. U jeho okraje ležela zapíchnutá lopata. Vedle ní byly jasně patrné stopy bot – hluboké otisky, jako by ten, kdo tu byl, pracoval dlouho. A tvrdě.

Byla to výstraha? Vzkaz? Náhoda?

Mozek mi pracoval na plné obrátky. Snažil jsem se najít logické vysvětlení. Stavební chyba? Omyl bagristy? Ale proč by někdo kopal uprostřed mé zahrady, přesně v době, kdy jsem byl pryč? Nikdo neměl klíče. Nikomu jsem nedal svolení. Nikdo ze sousedů si ničeho nevšiml. Nešlo to pochopit.

Vběhl jsem do domu. Zamkl jsem za sebou dveře a rozklepanými prsty zapnul bezpečnostní systém. Moje kamera pokrývá celý dům i zahradu – den i noc. Byl jsem si jistý, že všechno zachytila.

Začal jsem přetáčet záznam.

A tehdy… jsem to uviděl.

Záznam byl tmavý, jen občas ho osvětlilo infračervené přisvětlení. Hodiny ukazovaly 2:13 ráno. Obraz byl zrnitý, ale jasně bylo vidět, jak se na dvorku náhle cosi pohnulo. Postava. Vysoká, štíhlá, zahalená do tmavé bundy s kapucí. Nešla normálně – spíš klouzala, téměř bez pohybu nohou. Ale co bylo ještě děsivější: postava se neobjevila z ulice. Nebyla nikde zaznamenaná na příchodu přes branku. Objevila se zničehonic uprostřed zahrady.

Sledoval jsem, jak se sklonila, zvedla lopatu zpoza keře – jako by ji tam už předtím schovala – a začala kopat.

Nešla spěšně. Neotáčela se, nevypadala nervózně. Každý pohyb byl klidný, promyšlený, znepokojivě jistý. Hodiny ubíhaly a jáma se zvětšovala. Nikdo ji nerušil. Nikdo ji neslyšel. Kolem čtvrté hodiny ráno byla díra hotová. Postava se postavila, chvíli stála nad svým dílem, a pak… zmizela.

Nevyšla brankou. Neskrčila se pod plotem. Zmizela v jediném střihu záběru. Jednu vteřinu tam byla – v další nebyla. Kamera běžela bez přerušení.

Zíral jsem na obrazovku v naprostém tichu.

Od té chvíle nedokážu spát. Zavolal jsem policii. Přišli, udělali zápis, změřili jámu, odebrali otisky. Ale bez jména, bez identity, bez záznamu z ulice či vstupu na pozemek – nemají se čeho chytit. “Možná špatný žert,” řekli. “Nebo výhrůžka.” Ale odpovědi žádné.

Záznam jsem ukázal sousedovi. V polovině videa zaklel a poprosil, abych to vypnul. Od té doby zamyká zahradní branku třemi zámky.

A já? Já nechal díru zasypat. Najal jsem dělníky, ať to udělají za mě – neměl jsem sílu se k ní přiblížit. Každou noc ale stejně vstávám a kontroluji kamery. Dívám se, jestli se znovu neobjeví.

Protože někdo – nebo něco – přišlo. A zanechalo po sobě stopy.

Otázka zní: vrátí se to znovu? A pokud ano – bude díra zase prázdná?