Les v noci vypadá jinak. Ve dne je to místo plné života, zpěvu ptáků a světla, které prosakuje skrz koruny stromů. V noci je to jiný svět. Je to svět stínů, které se pohybují, i když není vítr. Je to svět zvuků, které nemají původ. Je to svět, kde se přestanete cítit jako pán tvorstva a začnete si uvědomovat, že jste jen malý, zranitelný tvor, který zabloudil do cizího království.

Alex toto království nenáviděl. Ale nenáviděl svou ženu víc.

Posledních několik měsíců bylo peklem. Každé ráno, když otevřel oči a viděl Victorii vedle sebe, cítil jen prázdnotu. Kdysi ji miloval. Kdysi si myslel, že je ta pravá. Ale pak přišla Helena. Mladší. Krásnější. Bezstarostnější. A najednou Victoria, která mu byla věrná deset let, byla jen překážkou. Překážkou na cestě k novému štěstí. Překážkou, která mu stála v cestě k majetku, protože nechtěl o nic přijít. Rozvod by ho stál polovinu všeho. A Alex nebyl muž, který by se dělil.

Tak vymyslel plán.

Byl to jednoduchý plán. Děsivě jednoduchý. Odvézt Victorii do lesa, daleko od civilizace, nechat ji tam a tvrdit, že zmizela. Že se ztratila. Že odešla sama. Kdo by mu nevěřil? Byl to milující manžel, který zoufale hledal svou ženu. Nikdo by nevěděl, že to byl on, kdo ji odsoudil k smrti.

Ten večer jí nabídl výlet. Victoria byla nadšená. Poslední dobou spolu trávili málo času, řekl. Chtěl to napravit. Chtěl si s ní užít romantický večer mimo město. Victoria se usmála. Věřila mu. Proč by nevěřila? Byl to její manžel. Muž, kterému slíbila lásku až do smrti. Nikdy ji nenapadlo, že ten slib bude naplněn mnohem dřív, než čekala.

Cestou jí nabídl pití. Byl to horký čaj z termosky. Victoria si ho s vděčností vzala. Bylo jí zima. Alex sledoval, jak pije. Jeho srdce bilo rychleji, ale ne z nervozity. Bylo to vzrušení. Za několik hodin bude volný. Za několik hodin začne jeho nový život.

Prášek zabral rychle. Victoria se nejprve začala usmívat, jako by byla opilá. Pak její víčka ztěžkla. Pak se její hlava naklonila k okýnku. Pak už spala. Tvrdě. Hluboce. Jako by ji někdo vypnul.

Alex sjel z hlavní silnice. Cesta byla úzká, plná výmolů. Stěny lesa se přiblížily. Stromy byly staré, vysoké, jejich větve se nad autem spojovaly jako strop katedrály. Sníh pokrýval všechno. Byla chladná zimní noc. Měsíc byl schovaný za mraky. Tma byla téměř absolutní.

Zastavil. Vystoupil. Studený vzduch ho udeřil do tváře. Bylo to osvěžující. Cítil se živý. Cítil se mocný. Otevřel dveře u spolujezdce, vytáhl Victorii z auta a přehodil si ji přes rameno. Byla lehčí, než si pamatoval. Možná to bylo tím, že poslední dobou nejedla. Možná to bylo tím, že ztrácela váhu, protože její manžel s ní už dávno nesdílel jídlo.

Zabořil se do lesa.

Sníh mu křupal pod nohama. Každý krok byl hlasitý, jako by chtěl přivolat někoho, kdo by ho zastavil. Ale nikdo nepřicházel. Les byl prázdný. Les byl mrtvý. Les byl jeho spojenec.

Šel. A šel. A šel. Chtěl být co nejdál od silnice. Chtěl, aby Victoria, pokud se náhodou probudí, neměla šanci najít cestu zpátky. Chtěl, aby ji našli až na jaře, až roztaje sníh. Pokud ji vůbec někdy najdou.

Pak před sebou uviděl starý dub. Byl obrovský, jeho kmen měl v průměru několik metrů. Vypadal jako strážce lesa. Jako svědek, který viděl věci, o kterých lidé ani nesní. Alex se usmál. Tohle je místo, řekl si. Tady ji nikdo nenajde.

Už se chystal položit Victorii do sněhu. Už cítil, jak jeho ruce uvolňují sevření. Už viděl, jak se otočí a odejde. Už slyšel zvuk motoru, který ho odveze zpátky do tepla, ke Heleně, k novému životu.

Pak uslyšel šustění.

Nejdřív si myslel, že to je vítr. Ale vítr nešustí takhle. Vítr nešustí z jednoho místa. Vítr nešustí, jako by někdo stál pár metrů od vás a díval se.

Zvedl hlavu.

Obrovský vlk stál mezi stromy.

Byl větší než jakýkoli vlk, kterého kdy v životě viděl. Jeho srst byla šedá, místy téměř bílá. Jeho oči byly žluté, svítily ve tmě jako dva uhly. Jeho čelisti byly silné. Jeho zuby byly dlouhé. Stál tam, nehybně, a díval se přímo na Alexe.

Alex ztuhl.

Jeho první instinkt byl utéct. Ale nohy ho neposlouchaly. Stál jako přibitý k zemi, s Victorii stále v náručí, a díval se do těch žlutých očí, které ho probodávaly.

Vlk udělal krok vpřed. Pak další. Pak další.

Alex začal couvat. Pomalu. Opatrně. Jeho srdce mu bušilo v hrudi tak silně, že si myslel, že mu praskne. Studený pot mu stékal po zádech. Ruce, které před chvílí držely Victorii pevně, se začaly třást.

A pak se stalo něco, co Alex nečekal. Vlk nezaútočil. Nevycenil zuby. Nevrčel. Místo toho se otočil hlavou směrem k silnici, jako by mu ukazoval cestu. Pak se podíval zpět na Alexe. A pak spustil čenich k zemi. Ke sněhu. K Victorii.

Alex nerozuměl. Co to zvíře chtělo? Proč neútočilo? Proč