Každou neděli, bez jediné výjimky, navštěvovala hrob svého zesnulého manžela. Byl pryč téměř rok, ale pro ni čas nepřinesl úlevu – jen hlubší žal. Vždy přicházela v černém: černé šaty, černý šátek, a v rukou čerstvé květiny – symboly oddanosti a smutku, které se staly součástí jejího neochvějného rituálu.

Ten den však bylo něco jinak.

Už z dálky cítila, že okolí hrobu jaksi změnilo atmosféru. Vítr tiše šeptal mezi větvemi stromů a mraky jako by nechtěly pustit slunce dolů. Kráčela pomalu po štěrkové cestě, tentokrát s bílými gladiolami, a v duchu si připravovala slova, která by mu „řekla“. Ale když dorazila k hrobu, její tělo ztuhlo.

Díra. Obrovská, temná, nepravidelná díra těsně vedle náhrobního kamene.

Nejdříve si myslela, že ji šálí oči. Přimhouřila je, udělala krok blíž a zastavila se tak prudce, že květiny málem upustila. Nešlo o žádný pád půdy nebo práci hrobařů. Tohle bylo surové, neklidné, děsivé. Zem vypadala rozrytá zevnitř – jako by někdo nebo něco se snažilo dostat ven.

Pocit chladu jí přeběhl po zádech. Srdce se jí rozbušilo tak silně, že na chvíli přestala vnímat okolní zvuky. Poklekla. Její prsty spočinuly na chladném kameni, jako by chtěla navázat kontakt se svým mužem. Potřebovala se ujistit, že to všechno není jen halucinace vyvolaná zármutkem.

Ale když se podívala do díry, uviděla něco, co zpochybnilo samotnou realitu.

Byla tam rakev. Ale otevřená. A prázdná.

Na okamžik se zastavil čas. Oči se jí rozšířily hrůzou, dech se jí zadrhl v hrdle. Nedokázala tomu porozumět. Rakev měla být v zemi, uzavřená, její manžel v klidu odpočívat. Ale místo toho zde zela otevřená temnota. Víko bylo opřené o bok jámy, jako by jej někdo odklopil zevnitř.

Nebyly zde žádné známky násilného vniknutí, žádné nástroje, žádné šlápoty v okolí. Jen stopy prstů – dlouhé, hluboké, jakoby zoufalé rýhy na vnitřní straně víka. A na zemi kolem rakve – čerstvá, vlhká zemina, jako by byla rozhrabaná zevnitř.

„To není možné…,“ zašeptala znovu. Oči jí zvlhly a v krku se jí usadil uzel.

V hlavě jí vířily otázky. Kdo to udělal? Proč? A co horšího – kde je teď tělo jejího manžela?

Chtěla utéct, volat pomoc, ale něco ji drželo na místě. Jakási neviditelná síla, smíšená se strachem, smutkem a šokem. Snažila se najít logiku v nelogickém, ale čím víc se snažila pochopit, tím více cítila, že se ocitla uprostřed něčeho nadpřirozeného.

A pak zaslechla zvuk. Jemné škrábání. Tiché, téměř nepostřehnutelné, ale nezaměnitelné. Přicházelo… zevnitř hrobky. Zevnitř rakve. Nebo snad… ještě hlouběji?

Ztuhla. Nedýchala. A pak, v jediném impulsu, se rozběhla pryč. Gladioly zůstaly rozházené na zemi, mezi květy a zeminou, u prázdného hrobu.

Druhý den se na hřbitově objevili pracovníci údržby, povolaní správkyní, která obdržela anonymní tip. Ale díra už tam nebyla. Země byla neporušená, hrob nedotčený. Všechno vypadalo, jako by se nic nestalo.

Jen květiny – bílé gladioly – ležely vedle náhrobku, lehce povadlé.

A o pár dní později se v městečku začaly šířit pověsti. Lidé tvrdili, že v noci na hřbitově viděli stín muže v černém kabátě. Někdo přísahal, že slyšel jméno vdovy šeptané větrem. A jiní… ti se rozhodli na hřbitov vůbec nechodit.

Protože jsou věci, které je lepší neotvírat. A hroby – pokud se jednou zavřou – by měly zůstat zavřené navždy.