Když se těžké ocelové dveře věznice s hlubokým zaduněním otevřely, chodbou prošel studený průvan, který voněl dezinfekcí a strachem. Bylo sedm hodin ráno. Vězni v cele číslo devět už byli vzhůru. Někteří z nich nespali celou noc, protože se mezi nimi šířila zpráva, která je vzrušovala víc než jakýkoli jiný den za poslední roky. Vedení věznice posílalo nového dozorce do jednoho z nejobtížnějších bloků, do místa, kde se trestanci s dlouhými tresty naučili lámat nejen zákony, ale i lidi.

Šuškalo se o všem možném. Někdo tvrdil, že nový šéf je bývalý voják z cizinecké legie, který strávil deset let v nejtvrdších zahraničních misích. Jiný zas přísahal, že viděl fotku obra, který měří přes dva metry a jehož paže jsou tlusté jako stehna průměrného chlapa. Atmosféra v cele byla napjatá, ale v tom dobrém slova smyslu. Vězni se předháněli v tom, kdo vymyslí lepší přivítání. Nikdo nechtěl být první, kdo ukáže slabost, ale každý chtěl být u toho, až nový dozorce dostane svou první lekci.

Pak se stalo něco, co žádný z nich nečekal.

Rána v celách odemkla elektronický zámek s charakteristickým pípnutím. Všichni ztichli. Slyšeli jen své vlastní zrychlené dýchání a zvuk kroků na chodbě. Byly to lehké, téměř něžné kroky. Žádné těžké vojenské boty. Žádné klapání podpatků, které by budilo respekt. Vězni si vyměnili zmatené pohledy. A pak se otevřely dveře na oddělení.

Do místnosti vstoupila žena. Byla tak malá, že byste ji na první pohled hledali. Její uniforma byla stejná jako u ostatních dozorců, ale nosila ji jinak. S hrdostí, která nekorespondovala s její výškou. Vzácná genetická vlastnost způsobila, že její postava dorostla pouze do sto třicet pěti centimetrů. Byla to výška dítěte v těle dospělé ženy. Byla to výška, která v tomto prostředí vypadala jako omyl přírody.

Na pár vteřin se rozhostilo ticho. Bylo to ticho plné nevěřícného údivu. Vězni zírali střídavě na ni a na sebe navzájem, jako by si potřebovali potvrdit, že nevidí nějaký fígr. A pak, jako když praskne přehrada, se celá chodba otřásla smíchem.

Nebyl to tichý, uculující se smích. Byl to burácivý, hluboký, až surový smích mužů, kteří si právě uvědomili, že se nemají čeho bát. Někdo se poplácal po stehně. Jiný si utíral slzy. První poznámky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Je to ta nová učitelka ze školky, křičel jeden z vězňů a jeho hlas se odrážel od holých zdí.

Pozor, nešlápněte na ni, přidal se další. Mohli bychom ji přehlédnout a ublížit jí.

Hej, panenko, máš doma asi dětský nábytek, ne? Nebo bydlíš v domečku pro panenky?

Jeden z nejvtipnějších vězňů, který si říkal Profesor, protože uměl citovat Shakespeara a zároveň rozbít čelist jedinou ranou, dodal s ledovým klidem: Ne, určitě utekla z filmu Hobit. Jen má chlupaté nohy.

Chodba se znovu otřásla smíchem. Žena v černé uniformě však neotočila hlavu. Nezastavila se. Neukázala žádnou emoci, která by se dala zachytit a použít proti ní. Místo toho klidně prošla kolem mříží, podívala se do svého záznamníku a pak rychlým, precizním pohybem zkontrolovala bezpečnostní kamery. Její hlas, když promluvil, byl tichý, ale každé slovo v něm mělo ostří.

Vstaň a svíti. Kontrola kamer za pět minut.

Žádné vyhrůžky. Žádné zvýšení hlasu. Jen holý fakt. Vězni se na chvíli zarazili, ale jen na okamžik. Pak se posměch vrátil s dvojnásobnou silou. Když šla podél jednotlivých cel, někteří si schválně dřepli, aby byli v její úrovni. Dívali se jí zpříma do očí a dělali, jako by si s ní povídali jako s dítětem. Hele, ty jsi ale roztomilá. Umačkáme tě? Jiní za ní pískali, jako by byla pouliční atrakce.

Nejhorší ze všech byl však jeden muž. Říkali mu Goliáš. Nebylo to přezdívka, kterou si dal sám, ale přezdívka, kterou mu dali ostatní, protože byl největším a nejnebezpečnějším vězněm v celém bloku. Měřil přes dva metry, jeho tělo bylo pokryté tetováními, která vyprávěla příběhy násilí a pomsty, a jeho ruce byly tak velké, že by jednou z nich mohl obejmout ženinu celou hlavu. Goliáš si potrpěl na respekt. Byl zvyklý, že se ho lidé bojí. Dozorci se před ním krčili. Nováčci se mu vyhýbali. A tato malá žena si teď dovolila chodit po jeho teritoriu, jako by jí to patřilo.

Během přestávky na cvičení to přišlo. Vězni byli puštěni na dvůr, prostor obehnaný sedm metrů vysokým plotem s ostnatým drátem. Slunce pálilo do betonu a muži využívali každou minutu volnosti k protažení svalů. Goliáš se rozhodl, že je čas na představení. Prolomil řady ostatních vězňů, kteří se před ním okamžitě rozestoupili jako Rudé moře před Mojžíšem. Pomalu, s ledabylou grácií dravce, se přiblížil k malé dozorkyni. Zastavil se tak blízko, že ho od ní dělilo jen pár centimetrů.

Ostatní vězni zti