Svatba měla být jedním z těch dnů, na které se nezapomíná. Slunce svítilo, vzduch byl prosycen vůní květin, hosté přicházeli slavnostně oblečeni a atmosféra se nesla v duchu očekávání. Pro ženicha to měl být jeden z nejšťastnějších okamžiků v životě — po boku ženy, kterou si vybral, a psa, kterého považoval za součást rodiny. Roy, statný labrador s klidným pohledem, byl po jeho boku prakticky každý den. Doprovázel ho do práce, na výlety, spal u jeho nohou a byl svědkem všech důležitých životních rozhodnutí.

Od začátku však bylo zřejmé, že vztah mezi nevěstou a Royem není ideální. Nevěsta dávala najevo nelibost vůči přítomnosti psa. Tvrdila, že „páchne jako zatoulaný pes“, že se nehodí na tak slavnostní událost a že jí vadí, jak se na ni Roy „neustále dívá“. Ženich se pokoušel zachovat klid, vysvětloval, že Roy je zvyklý na lidi, nikdy nikomu neublížil, a že je pro něj důležité, aby byl přítomen. Nevěsta ale trvala na tom, že pes musí pryč.

Kompromisem bylo, že Roy bude v ústraní, stranou hlavního dění. Jenže ani to nevěstě nestačilo. Jakmile začala hostina, napětí narůstalo. Nevěsta vypila několik sklenek šampaňského a její chování se začalo měnit. Nejprve nevybíravě okomentovala šaty jedné z družiček, pak se bez ostychu vysmála daru, který přinesla ženichova teta. Později si neodpustila posměšnou poznámku na adresu ženichovy matky, což vyvolalo nepříjemné ticho u stolu.

Ženich se snažil zachovat dekorum, ale bylo vidět, že je zklamaný. Jeho výraz byl čím dál napjatější, přesto se stále držel myšlenky, že jde jen o nervozitu, která s přibývajícím večerem odezní.

Zlom přišel nečekaně.

Roy, který až dosud tiše ležel opodál, najednou vyskočil a zamířil k nevěstě. Všichni ztuhli. Pes zavrčel a kousl ji do ruky. Nešlo o hluboké zranění, spíš o varovné gesto — ale stačilo to k tomu, aby nevěsta vřískla a pokusila se po psovi hodit skleněnou láhev. Dřív než tak mohla učinit, mezi ně skočil ženich.

Všude kolem zavládlo zděšení. Někdo přiběhl s obvazem, jiný se snažil uklidnit psa, další se pokoušel odtáhnout rozlícenou nevěstu. V tu chvíli však ženich udělal něco, co nikdo nečekal. Vzal Roya za obojek, pevně ho objal a pak se obrátil ke shromážděným hostům:

„Omlouvám se všem. Tahle svatba se ruší.“

Všichni oněměli. Nevěsta nevěřícně koukala, hosté zůstali bez dechu. Nikdo nechápal, co se právě stalo — až do chvíle, kdy ženich promluvil znovu, tentokrát tišeji, ale důrazně:

„Roy by nikdy nikoho nekousl. Pokud to udělal, měl důvod. A teď ho chápu.“

Později vyšlo najevo, že Roy v předchozích týdnech opakovaně reagoval na nevěstu nervózně. V některých chvílích, kdy byli sami, štěkal, couval, nebo dokonce vrčel, což bylo pro něj naprosto netypické. Ženich si to tehdy vykládal jako stres ze změn. Až během svatebního dne — kdy Roy zareagoval způsobem, který překročil veškeré mezníky jeho běžného chování — si muž uvědomil, že něco není v pořádku.

Po zrušení svatby několik hostů za ženichem přišlo a potvrdilo, že si i oni během večera všimli nevěstina nevhodného chování. Někteří připustili, že z ní měli nepříjemný pocit už dříve, ale nechtěli se vměšovat.

Roy se tak nestal symbolem katastrofy, ale andělem strážným. Ukázalo se, že jeho instinkt byl silnější než společenská maska, kterou si nevěsta nasadila. A díky tomu byla možná zachráněna nejen svatební hostina, ale i celý život jednoho muže.