Nejdřív jsem si myslel, že je to omyl. Restaurace podobného typu si zakládaly na dokonalosti. Nic tam nebývalo náhodné. Ale něco na způsobu, jakým byl ubrousek schovaný, působilo jinak.
Příliš úmyslně.
Odložil jsem plastovou vidličku a pomalu ho rozložil.
Uvnitř byla krátká věta napsaná černým fixem.
„Nedůvěřujte muži v šedém kabátu.“
Zamračil jsem se.
Pod tím bylo číslo stolu.
12.
Chvíli jsem jen seděl a snažil se pochopit, co vlastně čtu. Srdce mi začalo bít rychleji, ale rozum se okamžitě snažil všechno racionalizovat. Možná špatný vtip. Možná poznámka určená někomu jinému.
Jenže já si přesně pamatoval stůl číslo 12.
Byl přímo vedle mě.
A seděl u něj muž v dlouhém šedém kabátu.
Padesát, možná víc. Tichý. Upravený. Celý večer téměř nemluvil. Jen občas telefonoval tlumeným hlasem a neustále sledoval restauraci, jako by na někoho čekal.
V tu chvíli jsem pocítil něco zvláštního.
Nepříjemný tlak v žaludku.
Vzpomněl jsem si na servírku. Na její výraz, když jsem jí nechal spropitné. Na ten krátký moment, kdy se zdálo, že chce něco říct, ale rozmyslela si to.
Podíval jsem se znovu na ubrousek.
Na druhé straně byla další věta.
„Viděl vás odcházet.“
Byt najednou působil jinak.
Příliš tichý.
Pomalu jsem vstal a přešel k oknu. Dole pod budovou stála téměř prázdná ulice zalitá žlutým světlem lamp.
A tam byl.
Muž v šedém kabátu.
Stál opřený o černé auto na druhé straně silnice.
Nedíval se na telefon.
Nekouřil.
Jen hleděl přímo na moje okno.
Okamžitě jsem ustoupil dozadu.
Adrenalin mě probral víc než několik posledních bezesných nocí dohromady.
Co to sakra je?
V hlavě mi běželo tisíc možností, ale žádná nedávala smysl. Nikdy jsem toho člověka neviděl. Neměl jsem nepřátele. Aspoň ne takové, kteří by stáli pod mým domem uprostřed noci.
Telefon zavibroval.
Neznámé číslo.
Několik sekund jsem jen zíral na displej, než jsem hovor přijal.
„Haló?“
Na druhé straně bylo slyšet zrychlené dýchání.
Pak hlas.
Tichý.
Známý.
Servírka.
„Poslouchejte mě velmi pozorně,“ zašeptala. „Nemáte moc času.“
Okamžitě jsem se narovnal.
„Co se děje? Kdo je ten člověk?“
Krátké ticho.
Pak řekla něco, co mi sevřelo žaludek.
„Ten muž nepřišel do restaurace kvůli jídlu.“
Podíval jsem se znovu směrem k oknu.
Auto tam pořád stálo.
A muž taky.
Nehybně.
„Přišel kvůli vám,“ řekla.
„Jak to víte?“
Její dech se zlomil.
„Protože jsem slyšela, jak říká vaše jméno.“
V místnosti se rozhostilo ticho tak těžké, že jsem slyšel vlastní tep.
„Kdo to je?“ vyrazil jsem ze sebe.
Tentokrát odpověděla okamžitě.
„Nevím. Ale před hodinou se mě ptal, v kolik odcházíte, jestli bydlíte sám a jestli chodíte domů vždy stejnou cestou.“
Chlad mi přeběhl po zádech.
„Proč jste nezavolala policii?“
Na okamžik mlčela.
A pak zašeptala:
„Protože když odešel z restaurace… policie už na něj čekala venku.“