Nebyla tam ani kletba, ani deformace, ani nic z temných pověstí, které si království celé roky šeptalo jako jed.
Byla tam tvář.
Tvář mladé ženy, bledá od dlouhých let bez slunce, s jemnými rysy, které však nesly něco mnohem děsivějšího než fyzickou změnu — naprostou prázdnotu v očích. Ne prázdnotu hlouposti, ale prázdnotu člověka, kterému bylo všechno odebráno dřív, než vůbec mohl pochopit, co znamená žít.
Její vlasy byly zploštělé a nehybné, jako by si nikdy nemohly svobodně padnout na ramena. Kůže na spáncích byla poznamenaná tlakem železa, které nosila celé roky bez přestávky. A přesto nejděsivější nebylo to, co lidé viděli, ale to, co neviděli: žádný výraz úlevy, žádný strach, žádné překvapení.
Jen tiché přijetí.
Katedrála ztuhla.
Někdo v zadních řadách vykřikl, ale jeho hlas okamžitě zanikl v těžkém tichu, které se rozlilo mezi sloupy jako jedovatý kouř.
Princ Richard neudělal krok zpět hned. Jen stál, neschopen pohybu, a hleděl na ni, jako by se snažil pochopit, zda se mu nerozpadá svět přímo před očima. Nečekal krásu ani hrůzu. Čekal pravdu. Ale tohle bylo něco úplně jiného.
Král sevřel klíč v ruce tak silně, až mu zbělely klouby.
„Tohle je moje dcera,“ řekl tiše, ale jeho hlas se nesl celým chrámem. „A tohle je cena království.“
Nikdo neodpověděl. Nikdo si nebyl jistý, co by měl říct.
Princezna Elina pomalu otočila hlavu směrem k publiku. Pohyb byl pomalý, téměř mechanický, jako by její tělo už dávno zapomnělo, jak se pohybovat bez omezení kovu.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.
Neusmála se.
Nezhroutila se.
Jen se nadechla.
A ten nádech zněl jako první skutečný okamžik jejího života.
Král ustoupil o krok, jako by ho ten zvuk fyzicky zasáhl.
„Říkali jste,“ pokračoval, hlas už méně jistý, „že jsem ji skrýval kvůli hrůze. Kvůli hanbě. Kvůli kletbě.“
Zvedl pohled ke shromážděným.
„Pravda byla jednodušší.“
V katedrále by bylo slyšet spadnout jehlu.
„Skrýval jsem ji, protože království potřebovalo dědice, který by nikdy nebyl zpochybněn. A svět potřeboval legendu, kterou se dá ovládat strachem.“
Princ Richard pomalu sklopil pohled na princeznu. Teprve teď si všiml detailu, který mu unikl — jemných jizev na krku, přesně v místech, kde se dotýkal okraj helmy. Nebyly to známky nemoci. Byly to známky dlouhého uvěznění.
Elina se na něj podívala.
A poprvé v jejím pohledu nebyla prázdnota.
Byla tam otázka.
„Jsi tu proto,“ řekl král tiše, „aby ses stal jejím manželem. Nebo aby ses stal dalším věznitelem.“
Ticho se stalo nesnesitelným.
Richard udělal krok vpřed.
Pak další.
A nakonec se zastavil přímo před ní.
Vzal klíč, který král stále držel v ruce, ale místo aby ho přijal, jemně ho položil zpět.
„Ne,“ řekl. „Žádná svatba nezačne takhle.“
Otočil se k celé katedrále.
„Začne až tehdy, když se jí někdo poprvé zeptá, co chce ona.“
A v tom okamžiku se poprvé za celý její život v katedrále neozval šepot strachu, ale ticho, které nebylo prázdné.
Ale čekající.