Karina se už od dětství nebála hřbitovů. Možná to bylo tím, že vyrůstala vedle starého venkovského hřbitova, kde často sedávala s knihou nebo pozorovala, jak květy na hrobech blednou a znovu rozkvétají s měnícími se ročními obdobími. Bylo v tom určité kouzlo, melancholie, která ji přitahovala.

Ten den, kdy se rozhodla projít mezi řadami zapomenutých náhrobků, bylo sychravo. Podzimní vítr čechral uschlé listy a obloha měla ocelově šedý odstín. Karina šla tiše, skoro jako by se bála narušit klid, který tu vládl. Všimla si hrobu, který vypadal, že o něj nikdo dlouhá léta nepečoval. Náhrobní kámen byl porostlý mechem a písmena jména sotva čitelná. Na kameni stálo: „Anna V.“

„Asi tu není nikdo, kdo by se o ni postaral,“ zamumlala si Karina pro sebe. Z kapsy vytáhla malý hadřík a lahev vody, kterou nosila na procházky. Začala jemně čistit náhrobek. Práce jí zabrala sotva deset minut, ale když skončila, kámen znovu získal svůj lesk.

„Teď už nevypadáš tak zapomenutě,“ usmála se smutně.

Další ráno se Karina vracela stejnou cestou, ale už z dálky něco nebylo v pořádku. U hrobu, který den předtím očistila, stála bílá lilie. Byla čerstvá, dokonale čistá, bez jediné skvrnky. Všude kolem nebyly žádné stopy, žádný náznak toho, že by někdo místo navštívil.

Karina se zastavila. Její srdce zrychlilo. Kdo by přinesl květinu na hrob, o který se nikdo nezajímal celá léta? A proč zrovna teď, hned po tom, co ho vyčistila?

O několik kroků dál zaznamenala v blátě podivné stopy. Ne v lidské velikosti – byly malé, téměř jako otisky dětských bosých nohou, ale nepatřily žádnému dítěti. Byly příliš úzké, příliš dlouhé, s podivně protáhlými prsty.

Večer Karina nemohla usnout. V hlavě jí stále zněla otázka: Kdo byla Anna V.? A proč měl někdo potřebu položit na její hrob květinu právě teď?

Začala pátrat v obecních archivech. Trvalo jí několik hodin, než našla zmínku o Anně V. – mladé ženě, která zmizela v roce 1923 za podivných okolností. Někteří tvrdili, že byla obětí tragické nehody, jiní šířili fámy o tom, že byla obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti místní komunitou.

Karina se rozhodla vrátit na hřbitov i dalšího rána. Tentokrát však místo jediné lilie ležel na hrobě vzkaz na zažloutlém papíře: „Děkuji.“

Papír byl vlhký od rosy, písmo elegantní a úhledné. Ale jak by tu mohl být vzkaz po noci plné deště?

V tu chvíli Karina ucítila chladný závan za krkem a měla dojem, že někdo stojí těsně za ní. Otočila se. Nikdo tam nebyl.

Ale v dálce, mezi náhrobky, zahlédla mlhavou siluetu ženy v dlouhých šatech. Postava se nehýbala, jen stála a dívala se směrem k ní. Když Karina zamrkala, silueta zmizela.

Od té doby se ke hrobu Anny V. každý den objevuje čerstvá květina. Nikdo nikdy neviděl, kdo je pokládá. A Karina? Ta už na hřbitov nikdy nešla sama.