Oblékla jsem si černý kabát, vzala kabelku a z věšáku sundala klíče od auta. Pohřeb měl začít za dvě hodiny a já chtěla dorazit včas. Ne kvůli lidem, kteří tam budou, ale kvůli němu. Byla to poslední chvíle, kdy jsem mu mohla vzdát úctu.
Vyšla jsem před dům a zamířila k autu zaparkovanému na příjezdové cestě.
V tu chvíli se otevřely dveře domu a vyběhl můj vnuk Tomáš. Byl celý udýchaný a v očích měl zvláštní výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.
„Babi, nestartuj auto!“ vykřikl.
Zastavila jsem se a překvapeně se na něj podívala.
„Prosím, nedělej to,“ dodal téměř prosebně.
„Co se děje, zlato?“ zeptala jsem se. „Musím jet na pohřeb dědečka.“
Tomáš zavrtěl hlavou. „Já vím… ale prosím, neber to auto.“
„Proč?“
Chvíli váhal, jako by hledal slova.
„Co kdybychom se šli projít?“ navrhl. „Je ještě spousta času.“
Jeho hlas zněl napjatě a ruce měl sevřené v pěst. Nechápala jsem, proč je tak vyděšený. Přesto jsem cítila, že to myslí vážně. Byl to chytrý chlapec, ale nikdy se nechoval takhle.
Nakonec jsem povzdechla a strčila klíče zpátky do kabelky.
„Dobře,“ řekla jsem. „Půjdeme na chvíli ven.“
Vyrazili jsme pomalu ulicí. Tomáš šel vedle mě, ale neustále se ohlížel směrem k domu.
Po několika minutách mi zazvonil telefon.
Podívala jsem se na displej. Volaly mi moje děti.
„Ne, nezvedej to, babi,“ řekl Tomáš okamžitě.
Jeho reakce byla tak rychlá, že mě to zarazilo.
„Proč bych to neměla zvednout?“ zeptala jsem se.
„Prosím,“ řekl tiše. „Jen teď ne.“
Podívala jsem se na něj. V očích měl opravdový strach. Takový, jaký se nedá předstírat.
„Dobře,“ odpověděla jsem a telefon ztlumila.
Pokračovali jsme v chůzi ještě asi deset minut. Tomáš téměř nemluvil. Jen šel vedle mě a občas se zhluboka nadechl.
Pak se ozvala siréna.
Nejdřív vzdálená.
Pak druhá.
Zastavili jsme se a otočili směrem k naší ulici. Zvuk přijížděl právě odtud.
Za chvíli jsme uviděli hasičské auto a policejní vůz, jak projíždějí kolem nás směrem k našemu domu.
Srdce se mi sevřelo.
„Tomáši… co se děje?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl.
Když jsme se o několik minut později vrátili k domu, u příjezdové cesty už stála policie. Jeden z policistů mluvil s mým synem.
Jakmile nás uviděl, okamžitě k nám přiběhl.
„Mami… díky bohu,“ vydechl.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
Podíval se na auto zaparkované u domu.
„Někdo pod něj připevnil výbušné zařízení.“
Svět se se mnou na okamžik zatočil.
„Cože?“
„Policie říká, že by se aktivovalo při nastartování.“
Pomalu jsem otočila hlavu k Tomášovi. Stál vedle mě, bledý, ale klidný.
„Jak jsi to věděl?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčel.
„Ráno jsem šel ven pro míč,“ řekl nakonec. „Viděl jsem pod autem nějakého muže. Myslel jsem, že něco opravuje. Ale když jsem ho pozdravil, utekl.“
Policista, který stál opodál, přikývl.
„Ten detail nám pomohl. Díky tomu jsme auto okamžitě zkontrolovali.“
Podívala jsem se na svého vnuka a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
Kdyby tehdy nekřičel.
Kdybych ho neposlechla.
Ten den bych se na pohřeb svého manžela nikdy nedostala.
A možná by se z něj stal i můj vlastní.