Stála jsem na místě, které by neměl zažít žádný rodič. Před oltářem, pod baldachýnem bílých lilií, stála rakev mé dcery. Mé malé Lucy. Byla v ní sama, chladná a tichá, i když v jejím břiše mělo právě teď tlouct srdíčko mého vnuka. Dvě srdce. Dvě rakve. A jeden muž, který si místo smutku přivedl na pohřeb milenku.

Když jsem dorazila do kostela, vzduch byl těžký kadidlem a potlačovanými vzlyky. Přátelé, teta, kolegové z práce – všichni shrbení, všichni v černém. Jen já jsem měla v ruce bílou růži. Lucy milovala bílé růže. Říkala, že jsou jako neposkvrněné tajemství.

A pak se otevřely dveře.

Suché ťukání podpatků se rozlehlo mramorovou podlahou jako výsměch. Nemusela jsem se otáčet. Věděla jsem, kdo to je. Antoine, můj zeť, muž, kterému jsem svěřila to nejcennější, co jsem měla. Kráčel uličkou, jako by vstupoval do divadla, ne do chrámu plného bolesti. Jeho oblek byl dokonale nažehlený, vlasy bez jediné chybičky a v lokti se mu houpala žena v rudých šatech. Rudých. Na pohřbu.

Šepot přešel v ohlušující ticho. Někteří hosté ztuhli s otevřenými ústy. Stařenka v přední lavici si přiložila ruku k ústům a hlasitě vydechla: „Ježíšikriste…“

Ta žena v červeném se usmívala. Prošla kolem mě tak blízko, že jsem cítila její parfém – sladký, dravý, naprosto nevhodný. Sklonila se k mému uchu a zašeptala:

„Vypadá to, že jsem vyhrála.“

Ten šepot mi vjel do krve jako ledová tříšť. Sevřela jsem čelist tak silně, až mě zabolely zuby. Ne promluvit. Nesmím promluvit. Kdybych otevřela ústa, vyšel by z nich řev, jaký tahle svatá budova ještě neslyšela. Zaryla jsem nehty do dlaní a upřela oči na rakev. Lucy by nechtěla scénu. Lucy vždycky říkala: „Mami, prosím, nezhoršuj to.“

Ach, Lucy. Moje holčička.

Vybavilo se mi, jak za mnou chodívala v posledních měsících. Bylo horko, léto pálilo, ale ona nosila dlouhé rukávy. „Je mi zima, mami,“ říkala, ale oči měla rudé od pláče. Ptala jsem se jí na Antoina. Krčila rameny. „Je pod tlakem, mami. Starosti o práci, o budoucnost… Až se narodí miminko, všechno se změní. On se změní. Uvidíš.“

Věřila jsem jí. Chtěla jsem věřit. Nabízela jsem jí útočiště u sebe, ale ona odmítala. Byla tvrdohlavá jako já. A taky byla zamilovaná. Slepě, hloupě, zničujícím způsobem zamilovaná.

A teď tady ležela. Její bříško, pod bílým sametem rakve, už netlouklo.

Antoine se mezitím usadil v první řadě. Usmíval se na svou rudou společnici a něco jí šeptal do ucha. Zasmála se. Zasmála se v okamžiku, kdy kněz mluvil o věčné lásce. Zvedla jsem oči k oltáři a modlila se k Bohu, kterému jsem přestala věřit, ať mi dá sílu neudělat něco, co by Lucy zarmoutilo.

A pak přišla chvíle, která všechno změnila.

Dopředu vystoupil muž v tmavém obleku. Pan Laurent Dubois, Luciin právník. V ruce držel zapečetěnou obálku. Znala jsem ho, Lucy mi o něm vyprávěla. Byl to přísný, ale spravedlivý muž. Stará škola. Zvedl ruku a vyzval k tichu.

„Dámy a pánové,“ spustil hlubokým hlasem, který se nesl klenbou jako hrom, „zesnulá si přála, aby její poslední vůle byla přečtena dříve, než její tělo spočine v zemi. Nyní. Zde. Před vámi všemi.“

Kostelem proběhl vzrušený šum. Antoine se napřímil v lavici, na tváři spokojený úsměv. Samozřejmě, těšil se. Lucy byla bohatá. Dům po babičce, pozemky na jihu, peníze v cenných papírech. A on byl manžel. Otec jejího dítěte. Dítěte, které už nedýchalo.

Myslel si, že vyhrál.

Právník rozlomil pečeť. Papír zašustil jako suchý list. Všichni ztichli. Bylo slyšet jen praskání svící a tlukot mého vlastního srdce, který mi narážel do uší.

„Začnu jménem prvního obdarovaného,“ řekl Laurent Dubois a jeho oči přejely shromáždění. Zastavily se na mně.

„Paní Marie Moreau, matka zesnulé…“

Zahlédla jsem Antoinův úsměv. Ten parchant se usmíval, jako by mu patřil svět. Netušil, co přijde.

„…dostává do osobního vlastnictví rodinný dům v Provence, pozemky o výměře patnácti hektarů a finanční hotovost uloženou v bance na jméno Lucie Moreau-Ricant. Dále všechny osobní věci, šperky a deníky zesnulé.“

Antoine zbledl. Žena v rudém přestala žvýkat svou dáseň.

„Okamžik,“ vyštěkl Antoine a vstal. „To není možné! Já jsem manžel! Já mám nárok na polovinu! A co moje dítě? Dítě, které…“ – hlas se mu zlomil v předstíraném dojetí – „které jsem ztratil!“

Právník si sundal brýle a podíval se na něj s ledovým klidem.

„Pane Ricante, vaše jméno v závěti nepadlo ani jednou. Ani vy, ani…“ – pohlédl na ženu v rudém – „vaše společnice. Zesnulá však připojila dodatek, který, jak se domnívám, vysvětluje důvody.“

Antoine sevřel pěsti. Chtěl něco říct, ale právník ho umlčel pohledem.

„Zesnulá píše: ‚Vím, že mě Antoine podvádí. Vím o ženě v červeném, která nosí mé šaty a spí v mé posteli. Vím, že se těší na mou smrt. Ale neví, že já se těším na tuhle chvíli ještě víc. Protože spravedlnost nezná čas.‘“