Druhý den už na moje dveře nezaklepala a já si myslela, že to konečně pochopila. Když jsem ale o pár dní později mluvila se správcem budovy, to, co jsem se dozvěděla, mě nechalo úplně beze slov.

Před rokem jsem se nastěhovala do nového bytu. Byla to klidná budova, většinou tam bydleli starší lidé. První den mě u vchodu přivítala drobná starší paní s milým úsměvem. Představila se jako paní Marta a řekla, že bydlí hned vedle mě.

Druhý večer, přesně v devět hodin, někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a tam stála paní Marta s dálkovým ovladačem v ruce. Poprosila mě, jestli bych jí nevyměnila baterie, protože prý nevidí dobře a bojí se, že něco pokazí. Byla jsem nová v domě a chtěla jsem být milá, tak jsem jí pomohla.

Další večer přišla znovu. Tentokrát měla problém s telefonem – nemohla se připojit k Wi-Fi. Znovu jsem jí pomohla.

Jenže pak se z toho stal zvyk. Každý večer přesně ve 21:00 zazvonila nebo zaklepala. Někdy potřebovala vyměnit žárovku, jindy otevřít sklenici, nastavit televizi nebo něco vysvětlit na telefonu.

Zpočátku mi to nevadilo. Myslela jsem si, že je prostě osamělá a že jí pár minut mého času může pomoct. Ale týdny se změnily v měsíce. Někdy jsem byla unavená po práci, jindy jsem měla návštěvu nebo jsem si chtěla jen v klidu odpočinout.

A přesto – v devět večer vždy přišlo zaklepání.

Jednoho dne jsem měla opravdu špatný den. Byla jsem vystresovaná, bolela mě hlava a sotva jsem přišla domů z práce. Když se přesně ve 21:00 ozvalo další zaklepání, otevřela jsem dveře podrážděně.

Paní Marta tam stála jako vždy.

A tehdy jsem to řekla.

„Nejsem váš nouzový kontakt,“ řekla jsem ostře. „Prosím, přestaňte mě každý den obtěžovat.“

Starší žena jen tiše přikývla. Nic neřekla. Otočila se a pomalu odešla chodbou.

Druhý den večer bylo ticho.

A také další den.

Popravdě se mi trochu ulevilo. Myslela jsem si, že konečně pochopila, že potřebuju svůj prostor.

O několik dní později jsem potkala správce budovy u výtahu. Zeptal se mě, jestli jsem paní Martu v posledních dnech viděla.

Řekla jsem, že ne.

Správce se na mě chvíli díval a pak tiše řekl:

„Víte… její syn mi kdysi řekl, že mám dávat pozor, jestli večer v jejím bytě svítí světlo. Paní Marta má začínající demenci a lékař jí doporučil, aby každý večer v devět někoho kontaktovala, aby si udržela rutinu a nezůstávala úplně sama.“

Zamrazilo mě.

Správce pokračoval:

„Říkala, že má vedle sebe hodnou sousedku, která jí vždy pomůže. Prý díky vám měla důvod každý večer vstát, obléct se a s někým mluvit.“

Najednou jsem si vzpomněla na všechny ty drobnosti – baterie, žárovky, sklenice. Možná je vůbec nepotřebovala.

Možná jen potřebovala pár minut lidského rozhovoru.

„A kde je teď?“ zeptala jsem se potichu.

Správce sklopil oči.

„Včera ji odvezli do nemocnice. Našli ji doma zmatenou a dehydratovanou.“

V tu chvíli mi došlo něco, co mě dodnes pronásleduje.

Možná jsem nebyla její nouzový kontakt.

Ale možná jsem byla poslední člověk, kterého měla.