elou noc hustě pršelo. Hlína na poli se proměnila v mazlavé bláto a vzduch byl nasycený vlhkostí. Když se ráno farmář Karel vydal zkontrolovat svůj pozemek, čekal ho pohled, který mu naježil chlupy na zátylku. V mělkých kalužích a podél brázd ležela řada bělavě šedých koulí – téměř dokonale kulatých.

Nejdřív si myslel, že jsou to kameny, které vyplavila voda. Ale když se k nim přiblížil, uviděl, že jsou pokryté měkkou, poloprůsvitnou slupkou. Vajíčka. Tucty vajec.

Příliš velká pro hmyz, příliš malá pro ptáky
Karel byl zmatený. Vejce nebyla tak velká jako slepičí, ale rozhodně byla větší než jakékoli hmyzí kokonky, které kdy viděl. „Žáby?“ zamumlal pro sebe, ale široko daleko nebyl žádný rybník ani mokřad. A proč by byla tak pečlivě rozložena v řadách?

Nechal se přesvědčit a zavolal mladou bioložku Evu, která v kraji zkoumala místní ekosystémy. Eva přijela hned druhý den a už na první pohled cítila z místa znepokojivou atmosféru.

Zvláštní nález
Eva si navlékla rukavice a jemně zvedla jedno vejce. Přes tenkou slupku viděla mihotání stínu uvnitř. Povrch byl vlhký a při dotyku slabě pulsoval. Když na něj zasvítilo slunce, zdálo se, že z jeho nitra vychází slabý namodralý svit.

„Tohle není pták… ani obojživelník,“ zašeptala Eva. „Tohle… je něco jiného.“

Opatrně vložila vzorek do sterilního sáčku, ale ve chvíli, kdy ho zvedla, z nitra vejce se ozvalo tiché škrábání. Eva strnula. „Uvnitř… něco je. A žije to.“

První prasknutí
Toho večera byl Karel doma, když zaslechl zvláštní praskavé zvuky od pole. Vyhlédl z okna a v mihotavém světle měsíce spatřil, jak se jedno z vajec roztřáslo a vytvořila se na něm prasklina. Z ní se vystrčila tenká, tmavá končetina zakončená drobnými drápky. O chvíli později se z otvoru prodralo podivné stvoření – slizké, s příliš dlouhým krkem a očima, které nebyly ani zvířecí, ani lidské.

Děsivá pravda
Druhý den se Eva vrátila s předběžnými výsledky laboratorních testů. Vypadala bledá a vystrašená. „Karle… tohle nejsou místní druhy. DNA obsahuje sekvence, které v přírodě neexistují. Tohle… to není ze Země.“

Z verandy se ozval šramot. Karel se prudce otočil a spatřil jedno z podivných stvoření, jak na něj upírá lesklé, černé oči. Tělo se mu vlnilo jako v tekutině a z otevřených úst se ozývalo tlumené syčení.

Otázka, která nahání husí kůži
Karel a Eva si vyměnili vyděšené pohledy. Jsou ta stvoření hrozbou, nebo jsou jen ztracenými návštěvníky z jiného světa? A co se stane, až se vylíhnou všechna vejce?