Byl to den, který měl být obyčejný. Mladý lesník Ivan se vydal na rutinní obhlídku zamrzlých horských cest, když zaslechl tiché, sotva slyšitelné zakňučení. Zvědavost ho zavedla k úzké roklině, kde na ledové zemi leželo bezvládné tělo velkého vlka. Zvíře sotva dýchalo, jeho srst byla zcuchaná a bílé tlapky pokryté zmrzlou krví.

Bez váhání se skláněl k němu a v očích vlka se na zlomek vteřiny mihlo cosi lidského – strach? Prosebnost? Nebo snad varování? Ivan to v tu chvíli nevěděl, ale rozhodl se: zachrání ho.

Souboj o život v divočině
Dostat zvíře z rokle nebylo jednoduché. Téměř pět hodin trvalo, než ho vyprostil a přenesl na saních do své malé chaty uprostřed lesa. Tam začala dlouhá bitva – teplé deky, vařené maso, voda podávaná po kapkách. A především nekonečné hodiny, kdy mu Ivan šeptal, že všechno bude dobré.

Vlk se pomalu zotavoval. Po týdnu dokázal vstát. Po dvou už opatrně našlapoval na zraněné tlapy. Ivan mu začal říkat Bělák kvůli jeho husté, sněhobílé srsti. Mezi mužem a zvířetem vzniklo zvláštní pouto – Bělák nikdy nevrčel, nikdy se nesnažil utéct. Naopak, jeho jantarové oči sledovaly Ivana s téměř lidským porozuměním.

První podivnosti
Asi po měsíci si Ivan začal všímat zvláštností. Každé ráno našel v chatě neznatelně posunuté věci – otevřené knihy, pohár s vodou na jiném místě, jemné stopy na dřevěné podlaze, které nepatřily ani jemu, ani vlkovi. V noci ho budil pocit, že někdo tiše chodí kolem jeho postele.

Jednou uprostřed noci zaslechl šepot. Jemný, melodický hlas vyslovil jeho jméno. „Ivane…“ Otočil se, ale v místnosti byl jen Bělák. Zvíře na něj upřeně hledělo jantarovýma očima, které se v mihotavém světle zdály až příliš… lidské.

Odhalení, které zmrazilo krev
Vrchol přišel v den, kdy Ivan vešel do chaty a uviděl postavu – ne vlka, ale mladou ženu s dlouhými bílými vlasy a stejnýma jantarovýma očima, jaké měl Bělák. Žena stála u okna a tiše ho pozorovala.

„Nechtěla jsem, abys to zjistil takto,“ promluvila hebkým, ale pevným hlasem. „Jsem vlčí duch, strážkyně těchto lesů. Tvůj soucit mě zachránil, a teď je čas, abych splatila dluh.“

Ivan oněměl. Jeho rozum odmítal přijmout to, co viděl, ale jeho srdce vědělo, že je to pravda.

Příslib v temnotě
Žena se přiblížila a položila mu ruku na rameno. „Budeš muset čelit zkoušce, Ivane. Tvůj čin rozrušil rovnováhu v těchto horách. Ale já budu stát při tobě.“

Než stačil odpovědět, zmizela. Na zemi zůstal jen bílý chomáč srsti – a u dveří opět seděl Bělák, tentokrát se sklopenou hlavou a pohledem plným smutku i síly.

Nový začátek nebo konec?
Od té noci se nic už nezdálo jako dřív. Vlk Ivana následoval kamkoli šel a chránil ho před stíny, které se v lese začaly objevovat častěji než kdy dřív. Muž pochopil, že se zapletl do dávného příběhu o magii, krvi a vykoupení. A že jeho život už nikdy nebude stejný.