Každá její hodina měla cenu – dvě směny v univerzitní jídelně, stipendium podmíněné výbornými známkami, sdílený mobilní dům na okraji města, kde se topilo jen tehdy, když to rozpočet dovolil. Únava nebyla výjimečný stav. Byla to norma.
Tu noc, krátce po jedenácté, vyšla z knihovny s hlavou těžkou jako olovo. Tři písemné zkoušky během týdne, minimální spánek, prázdný žaludek. Když u chodníku zahlédla černé auto, automaticky předpokládala, že je to její Uber. Nezkontrolovala poznávací značku. Neověřila jméno řidiče. Otevřela zadní dveře a nastoupila.
Sedadlo bylo měkké. Příliš měkké. Vzduch voněl jemným parfémem a kůží. Dveře se zavřely tlumeným zvukem, který spíš připomínal trezor než běžné auto. Měla si toho všimnout.
Místo toho zavřela oči.
Probudil ji hlas.
„Máte ve zvyku usínat v autech cizích lidí, nebo je to dnes jen moje výjimečné štěstí?“
Otevřela oči prudce.
Vedle ní seděl muž. Ne za volantem – vedle ní. Řidič byl vpředu, oddělený diskrétní přepážkou.
Muž měl dokonale padnoucí oblek, klidné držení těla a výraz někoho, kdo je zvyklý, že mu svět ustupuje z cesty. Kaštanové vlasy měl upravené bez jediné chyby, v koutku úst náznak ironického úsměvu.
Helena se narovnala.
„Tohle… není Uber,“ vydechla.
„Rozhodně ne,“ odpověděl. „Gabriel Albuquerque. A vy jste právě využila moje auto jako noclehárnu.“
Její pohled přelétl interiér. Vestavěný minibar. Dotykový panel s ambientním osvětlením. Ručně šité kožené čalounění. To nebyl jen luxus. To byla demonstrace moci.
„Chrápala jste asi dvacet minut,“ dodal suše.
„Nechrápu.“
„Lehce,“ pousmál se. „Ale bylo to překvapivě melodické.“
Cítila, jak jí hoří tváře. Ruka instinktivně sevřela popruh tašky.
„Omlouvám se. Vystoupím.“
„Je půlnoc,“ odpověděl klidně. „Kde bydlíte?“
„To vám nemusí být známo.“
Jeho pohled byl zkoumavý, ale ne agresivní. „Nastoupila jste do neznámého auta a usnula. Cítím minimální odpovědnost vás dostat domů.“
Měla odmítnout. Rozum jí to říkal. Ale únava byla silnější než opatrnost.
Cesta proběhla téměř v tichu. Město za okny plynulo v rozmazaných světlech. Helena si byla až bolestně vědoma rozdílu mezi jejich světy. On jel v autě, jehož cena by pokryla celé její studium. Ona přemýšlela, jestli si příští týden může dovolit nové zimní boty.
Když zastavili před jejím mobilním domem, bylo ticho téměř hmatatelné.
Gabriel se na ni znovu podíval. Tentokrát bez ironie.
„Studujete?“ zeptal se.
Přikývla. „Ekonomii.“
„Zajímavé.“
Chvíli ji pozoroval, jako by v hlavě počítal neznámé proměnné.
„Udělám vám nabídku,“ řekl nakonec. „Ne romantickou. Ne nevhodnou. Čistě obchodní.“
Ztuhla.
„Zítra v devět ráno mám jednání s týmem analytiků. Potřebuji někoho, kdo se nebojí říct, že čísla nedávají smysl. Vy jste nastoupila do cizího auta bez kontroly. To je chyba. Ale zároveň jste byla natolik vyčerpaná prací a studiem, že jste riskovala. To je odhodlání.“
Nechápala, kam míří.
Podal jí vizitku.
„Přijďte do mé kanceláře. Pokud mě přesvědčíte během deseti minut, že rozumíte trhu lépe než polovina mých zaměstnanců, zaplatím vám roční stipendium a nabídnu placenou stáž. Pokud ne, odjedete a už se neuvidíme.“
Zírala na něj.
„Proč?“ vydechla.
„Protože talent bez příležitosti je plýtvání kapitálem,“ odpověděl klidně. „A já nerad plýtvám.“
Vystoupila z auta s hlavou plnou hluku. Dveře se za ní tiše zavřely a černý vůz zmizel v noci.
Teprve doma, pod studeným světlem malé lampy, si vizitku pořádně prohlédla.
Gabriel Albuquerque
Výkonný ředitel
Albuquerque Global Holdings
Její nejlepší kamarádka, která ležela na druhé posteli mobilního domu, se posadila, jakmile jméno uviděla.
„To není možné,“ vydechla. „On je na obálkách Forbesu. Patří mezi nejvlivnější investory v Evropě.“
Helena cítila, jak se jí znovu rozlévá chlad po zádech. Ne z luxusu. Ne z jeho auta.
Z té nabídky.
Protože to nebyla pohádka o miliardáři a chudé studentce.
Byla to výzva.
A ona měla méně než deset hodin na to, aby se rozhodla, jestli zůstane ve světě náhod, nebo vstoupí do světa, kde každá chyba i každá šance mají cenu.