Vybudoval investiční impérium z ničeho, uzavíral obchody napříč kontinenty a během tří měsíců v zahraničí podepsal kontrakty, které jeho majetek znásobily. V soukromém letadle studoval čísla, grafy a projekce, ale když se kola dotkla ranveje, všechno to přestalo existovat. V hlavě měl jediné jméno: Emma.

Devadesát dní bez ní. Devadesát večerů bez jejího hlasu, bez toho, aby jí četl před spaním, bez jejího smíchu, který se rozléhal domem jako hudba. Před odletem si říkal, že to zvládnou. Že je to jen krátká oběť pro budoucnost. Že jí jednou vysvětlí, proč musel odjet.

Na letišti koupil obrovského plyšového medvěda. Připadal si trochu směšně, miliardář v dokonale padnoucím kabátu, který svírá hračku skoro větší než příruční zavazadlo. Bylo mu to jedno. Představoval si, jak se jí rozzáří oči.

„Pane Reynoldsi, dorazili jsme,“ oznámil řidič, když limuzína zastavila před moderní vilou z bílého kamene a skla.

Brána se otevřela tiše. Dům však nepůsobil jako domov. Byl až příliš tichý.

Michael vystoupil, v jedné ruce medvěda, v druhé telefon. Očekával, že se dveře rozletí a Emma mu skočí kolem krku. Nic. Jen ozvěna jeho kroků na mramorové podlaze.

„Emmo?“ zavolal.

Odpovědí mu bylo prázdno.

Vstoupil do obývacího pokoje a zastavil se. Rodinný portrét, který visel nad krbem, zmizel. Na jeho místě byl obrovský obraz Olivie, jeho nové manželky, v dramatické póze a s chladným úsměvem. Něco v něm ztuhlo.

„Isabelle?“ zavolal na guvernantku.

Žena se objevila ve dveřích, nejistá. „Slečna Emma je… venku, pane.“

Ten tón. Opatrný. Vyhýbavý.

Michael cítil, jak mu srdce začíná bít rychleji. Bez další otázky zamířil k prosklené stěně vedoucí do zahrady. Otevřel ji prudce.

Slunce pálilo. Uprostřed dokonale střiženého trávníku stála drobná postava. Emma táhla černý pytel na odpadky, téměř vyšší než ona sama. Pytel se po trávě sunul těžce, jako by byl plný kamení. Její ruce se třásly. Na kolenou měla špínu, vlasy slepené potem.

O pár metrů dál seděla Olivia v lehátku, sluneční brýle na očích, v ruce sklenici s ledovou kávou. Pozorovala scénu bez viditelné emoce.

„Emmo!“ vykřikl Michael.

Dívka sebou trhla. Když ho uviděla, pustila pytel a téměř se zhroutila na kolena.

„Tati… promiň… já už končím… prosím, nezlob se,“ vydechla mezi přerývanými nádechy.

Ta slova ho zasáhla tvrději než jakýkoli finanční propad. Ne „tati, jsi doma“. Ne „chyběl jsi mi“. Omluva.

Přiběhl k ní a objal ji. Byla lehká. Příliš lehká. Cítil, jak se jí třese tělo.

„Co se tady děje?“ zeptal se tiše, ale hlas se mu lámal.

Emma se na něj podívala očima, které byly na svůj věk až příliš vážné.

„Olivia říkala, že když tu nejseš, musím si své místo zasloužit,“ zašeptala. „Že nic není zadarmo. Že když chci zůstat v tomhle domě, musím být užitečná. A že kdybych si stěžovala, pošle mě do internátní školy… daleko.“

Michaelovi se zastavil dech.

„Řekla mi, že ty potřebuješ klid,“ pokračovala Emma. „Že tě nesmím zatěžovat hloupostmi. Že jsi důležitý a máš velké věci na práci. Tak jsem se snažila být hodná. Opravdu jsem se snažila.“

Každé slovo bylo jako trhlina v jeho dosud pevném světě. On budoval impérium. Ona mezitím bojovala o právo být doma.

Michael pomalu vstal. Otočil se k Olivii.

„Je to pravda?“ zeptal se klidně.

Olivia si sundala brýle. „Učím ji odpovědnosti. Tohle není charita, Michaeli. Vychovávám ji k disciplíně. Trocha práce jí neuškodí.“

„Je jí osm,“ odpověděl.

„A ty jsi tři měsíce nebyl doma,“ odsekla.

Ticho mezi nimi bylo ostré.

Michael si uvědomil něco, co si dosud odmítal přiznat. Myslel si, že může delegovat všechno. Správu firmy. Investice. Dokonce i výchovu. Ale existují věci, které delegovat nejdou.

Vzal Emmu za ruku.

„Už nikdy se nebudeš muset bát, že si musíš zasloužit být mou dcerou,“ řekl pevně.

Pak se obrátil k Olivii. „Sbal si věci. Dnes.“

Olivia se zasmála, nejistě. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděl bez zvýšení hlasu. „Právníci ti zítra vysvětlí detaily.“

Ten večer neseděl Michael nad finančními výkazy. Seděl na posteli své dcery, plyšový medvěd mezi nimi, a poslouchal každý detail tří měsíců, které zmeškal. Poprvé po dlouhé době neměl telefon v ruce.

Jeho impérium stálo dál. Akcie se nehýbaly. Trhy nepadaly. Svět se nezhroutil.

Ale on pochopil, že málem přišel o něco, co by žádný kontrakt nedokázal vrátit.

A když mu Emma před spaním tiše řekla: „Tati, já jsem si myslela, že jsem tě zklamala,“ věděl, že skutečná odpovědnost neleží na osmiletém dítěti, ale na muži, který si myslel, že úspěch může nahradit přítomnost.