Oranžová tekutina se rozlila po podlaze a drobné střepy se zastavily těsně u kol invalidního vozíku. Nikdo se nepohnul. Ani lékař, který stál u okna. Ani ochranka za dveřmi. Ani Katarzyna Zielska, která právě vběhla do místnosti s tváří zkřivenou vztekem.
Jen sedmiletá Zosja Kovalčiková stála nehybně. Ruce měla svěšené, ramena stažená strachem, ale v očích se jí objevil výraz, který k dítěti nepatřil. Nebyla v něm hysterie ani pláč. Bylo v něm rozhodnutí.
„Přidává ti do džusu špatný lék,“ zašeptala znovu. „Proto jsi nemocný.“
Michail Nowak pomalu spustil zrak ze střepů zpět k dítěti. Jeho prsty se třásly, a to nejen slabostí. Něco v jejím hlase prorazilo mlhu, ve které žil poslední měsíce. Nebyla to obvinění dospělého, nebyla to manipulace. Byla to prostá věta někoho, kdo si všiml něčeho, co ostatní přehlíželi.
„Kdo ti to řekl?“ zeptal se chraplavě.
Zosja zavrtěla hlavou. „Nikdo. Viděla jsem to.“
Katarzyna udělala krok vpřed. „To stačí,“ řekla ostře. „Je to dítě. Vymýšlí si.“ Natáhla ruku k Michailovi. „Musíš si odpočinout. Lékaři říkali, že zmatenost je normální.“
Ale lékař u okna zbledl. Ne kvůli slovům. Kvůli jedné drobnosti. Sklenice, ze které Michail pil, nebyla jeho běžná. Nebyla označená. Nebyla z kuchyně. A džus měl zvláštní, lehce zakalený odstín.
O šest měsíců dříve byl Michail Nowak mužem, který vstupoval do místností bez představení. Stavby rostly podle jeho podpisu, banky podle jeho telefonátu. Když se na staveništi uvolnil ocelový nosník, byla to nehoda. Oficiálně. Neštěstí, které nikdo nemohl předvídat. Páteř byla rozdrcena, prognóza neúprosná. Chůze vyloučena. Život na vozíku.
Katarzyna tehdy stála po jeho boku. Krásná, klidná, obětavá. Přestěhovala se do jeho sídla, převzala organizaci péče, mluvila s lékaři, s právníky, s tiskem. Všichni obdivovali její oddanost. Michail také. Věřil jí bezvýhradně. Byl slabý a ona byla silná.
Jenže týdny míjely a místo zlepšení přicházel úpadek. Ruce slábly víc, než odpovídalo zranění. Paměť se trhala. Někdy nevěděl, jaký je den. Jindy měl halucinace. Lékaři krčili rameny. Vyšetření neukazovala nic jednoznačného.
„Psychosomatika,“ říkali.
„Deprese po traumatu.“
„Musí jíst, musí pít, musí brát léky.“
A Katarzyna mu pokaždé podala sklenici džusu.
Zosja byla dcera služebné, která v domě pracovala už roky. Dítě si hrálo tiše v koutě, kreslilo si, skládalo puzzle. Dospělí si jí nevšímali. A právě proto si mohla všimnout ona. Viděla, jak Katarzyna večer bere malou lahvičku z kabelky. Viděla, jak kapky mizí v džusu. Viděla, že ta lahvička není stejná jako ty, které přinášel lékař.
Zosja nevěděla, co je to za lék. Jen věděla, že pokaždé, když ho Michail vypil, byl druhý den horší.
Ten den sebrala odvahu. A málem za ni zaplatila.
Katarzyna se po jejích slovech rozkřičela. Požadovala, aby dítě okamžitě odvedli. Nazvala ji lhářkou. Vyhrožovala její matce vyhazovem. Když se Michail pokusil něco říct, přerušila ho a znovu mu vnutila jinou sklenici.
Tehdy lékař zasáhl.
Vzorek byl odebrán okamžitě. Laboratoř potvrdila to, co nikdo nečekal, ale co všechno vysvětlovalo. Silné sedativum, v kombinaci s léky na bolest. Dávky malé, ale pravidelné. Dost na to, aby zpomalily nervovou soustavu, oslabily svaly, otupily mysl. Ne dost na to, aby okamžitě zabily. Pomalu. Nenápadně.
Katarzyna byla zatčena ještě ten večer. Motiv byl prostý a krutý. Plná kontrola. Plná moc. A čekání na okamžik, kdy by zdravotní stav ospravedlnil převod majetku.
Michail přežil. Rehabilitace byla dlouhá. Některé následky zůstaly. Ale lékaři se shodli na jednom: velká část jeho stavu nebyla následkem nehody, ale otravy.
Zosja strávila několik dní v nemocnici. Ne proto, že by jí někdo ublížil fyzicky, ale protože tlak a výslechy byly příliš velké. Dítě, které řeklo pravdu, se ocitlo v centru bouře dospělých lží.
Michail ji později navštívil. Přijel na vozíku, ale jeho oči byly jiné. Jasné. Přítomné.