Byla mladší. Sladká. Ta „křehká“, kvůli které se v našem domě měnil program, plány i priority. Rodiče ji chránili, rozmazlovali a omlouvali všechno, co udělala. Zaplatili jí vysokou školu. K osmnáctinám dostala nové auto. Nikdy nezmeškali její vystoupení, její koncerty, její krize.

Já jsem si všechno vydřela. Stipendium. Brigády. Dlouhé směny. Když jsem promovala, rodiče nepřišli. Erica měla tehdy bolest v krku.

Už tehdy jsem pochopila, že v téhle rodině budu vždycky ta „silná“. A silní se přece nepotřebují bránit.

Erica se o všechno zajímala s nepříjemnou intenzitou. Moje práce. Moje plány. Moji přátelé. A pak můj vztah.

Když jsem jí představila svého snoubence Stana, usmála se tak, až mi přeběhl mráz po zádech. Smála se hlasitěji, než bylo nutné. Dotýkala se ho „omylem“. Působila bezstarostně, ale v očích měla cosi výpočtového.

Neřešila jsem to. Nechtěla jsem být paranoidní. Věřila jsem jemu. A možná jsem se snažila věřit i jí.

Jednoho večera jsem se vrátila domů dřív. Klíče jsem měla v ruce, když jsem uviděla světlo v obýváku. Slyšela jsem smích. Ne ten nevinný. Ten důvěrný.

Našla jsem je spolu.

Stan zbledl. Ztuhl. Nedokázal říct jediné slovo. Erica se otočila pomalu, jako někdo, kdo čekal, že přesně tenhle okamžik přijde.

A pak se usmála.

„Vyhrála jsem,“ řekla klidně. „Šachy.“

Ten tón nebyl omluvný. Nebyl ani vítězný. Byl samozřejmý. Jako by mi jen oznamovala výsledek partie, kterou hrála dlouho přede mnou.

O měsíc později byla naše svatba zrušena. Stan už se neskrýval. Erica už nemusela hrát. Oficiálně byli pár.

Já odešla z města. Změnila jsem práci. Přestala jsem odpovídat na rodinné zprávy. Nechtěla jsem slyšet výmluvy, omluvy ani snahu to „udělat v pořádku“. Některé věci se do pořádku dát nedají.

Rok ticha.

A pak přišla pozvánka.

Svatební oznámení. Elegantní. Dokonalé. A na něm moje jméno.

Chtěli, abych tam byla. Abych se dívala.

Rodiče mi psali, že je to důležité. Že rodina musí držet pohromadě. Erica mi poslala zprávu sama. Jedinou větu:
„Doufám, že přijdeš. Byla by škoda chybět u vítězství.“

Souhlasila jsem.

Ne proto, že bych jim chtěla udělat radost. Ale proto, že Erica nevěděla jednu věc.

Nevěděla, že jsem se Stana už dávno přestala ptát, proč to udělal. Místo toho jsem se začala ptát na to, kým skutečně je. A že odpovědi, které mi dal, jsem si nenechala jen pro sebe.

Svatba byla velkolepá. Hosté se smáli. Hudba hrála. Erica zářila v bílém, jistá si sama sebou. Jistá si tím, že vyhrála.

Když přišel okamžik slibů, všechno se zastavilo.

Stan se díval na Eriku. Otevřel ústa. Zavřel je. Pak znovu.

A tehdy zamumlal, sotva slyšitelně, ale dost nahlas, aby to mikrofony zachytily:
„Tohle… to není skutečné.“

Erica ztuhla. Úsměv jí zmrzl na rtech.

Stan pokračoval. Ne podle scénáře. Ne podle plánu. Začal mluvit o lžích. O zradě. O tom, že si myslel, že výhra znamená štěstí, ale zjistil, že jen převzal cizí místo v cizím příběhu.

Hosté oněměli. Rodiče zbledli. Erica se rozhlížela, jako by hledala někoho, kdo jí potvrdí, že tohle se opravdu neděje.

Dívala se na mě.

A já jsem se jen klidně usmála.

Neřekla jsem jediné slovo. Nemusela jsem. Některé partie se nevyhrávají tahem, ale trpělivostí.

Erica si myslela, že mi vzala všechno.

Nevšimla si, že tím, co si odnesla, si vzala i pravdu o sobě.