Skládala jsem prádlo na chodbě. Byl to obyčejný podvečer, ticho přerušované jen zvukem sušičky. Pak jsem to uslyšela. Sladký, dětský hlas, tak tichý, že by ho člověk snadno přehlédl. Jenže ta slova… ta se mi zaryla pod kůži.

„Neboj se, Medvídku. Maminka se nezlobí. Táta říkal, že se to nikdy nedozví.“

Prsty mi ztuhly na ručníku. Najednou mi byla zima, jako by někdo otevřel okno uprostřed zimy. Pomalu jsem se postavila na špičky a nahlédla do jejího pokoje.

Stála u postele, zády ke mně. Držela plyšového medvěda tak pevně, jako by to nebyla hračka, ale živá bytost, která ji může ochránit. Mluvila k němu s vážností dospělého člověka. Obočí měla stažené v soustředění.

Tiše jsem otevřela dveře.

„Zlatíčko,“ řekla jsem opatrně, „co se maminka nemá dozvědět?“

Trhla sebou. Medvídka k sobě přitiskla ještě víc a přimhouřila oči, jako by se rozhodovala, jestli jsem nepřítel. V tu chvíli mi došlo, že stojím před něčím, co už dávno není dětská hra.

„Já… to nemůžu říct,“ zamumlala. „Táta mi řekl, že to nesmím.“

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem se bála, že ho uslyší. Kleknula jsem si, abych byla v její úrovni, a snažila se mluvit klidně.

„Můžeš mi říct cokoli,“ řekla jsem. „Nikdy se na tebe nebudu zlobit.“

Kousla se do rtu. Pohled jí těkal mezi mnou a medvídkem. Pak se k němu naklonila a zašeptala, ale dost hlasitě na to, abych slyšela každé slovo:

„Táta říkal, že když se to dozvíš, odejdeš. A já nechci, abys odešla.“

Měla jsem pocit, že se mi propadá podlaha pod nohama.

„Odejdu?“ zopakovala jsem a hlas se mi zlomil. „Zlatíčko, já tě nikdy neopustím. Nikdy. Proč by ti to tatínek říkal?“

Objala jsem ji. Cítila jsem, jak se třese. A pak se ke mně naklonila a řekla větu, která mi změnila život.

„Minulý týden jsem nebyla ve škole.“

Zatajila jsem dech. „Jak to myslíš? Byla jsi každý den…“

Zavrtěla hlavou. Slzy se jí nahrnuly do očí.

„Táta mě tam nevzal.“

V hlavě se mi rozsvítila červená světla. „Kam tě vzal?“

Chvíli mlčela. Pak se odtáhla a podívala se mi přímo do očí.

„Říkal, že máme tajemství. Že je to jen naše.“

Ten večer jsem ji uspávala déle než obvykle. Seděla jsem u její postele, hladila ji po vlasech a snažila se neplakat. Když konečně usnula, seděla jsem tam ještě dlouho a poslouchala její klidný dech. Pak jsem vstala a šla do obýváku.

Můj manžel seděl na gauči a díval se na televizi. Usmíval se, jako vždycky.

„Jaký jsi měl den?“ zeptala jsem se.

„Normální,“ odpověděl. „Proč?“

Posadila jsem se naproti němu. „Minulý týden jsi v úterý vyzvedával naši dceru ze školy, že?“

Ani nemrkl. „Ano.“

„Byla tam?“

Podíval se na mě, tentokrát už pozorněji. „Samozřejmě.“

„Protože mi dnes řekla, že ve škole nebyla.“

Ticho. Jen televize hrála dál, směšný sitcom, smích publika, který se mi zdál nechutný.

„Děti si vymýšlejí,“ řekl nakonec. „Víš, jaká je.“

„Řekla mi, že jsi jí řekl, ať mi to neříká,“ pokračovala jsem tiše. „A že pokud se to dozvím, odejdu.“

Vypnul televizi. Otočil se ke mně a jeho výraz se změnil. Už se neusmíval.

„Poslouchej,“ řekl. „Nechceš to pochopit špatně.“

„Kam jsi ji vzal?“ zopakovala jsem.

Vzdychl, jako by ho obtěžovalo, že se ptám. „Jen na výlet. Pár hodin. Nic špatného.“

„Proč jsi lhal?“ zeptala jsem se.

„Protože bys hysterčila,“ vyštěkl. „Všechno zveličuješ.“

Podívala jsem se na něj a v tu chvíli jsem si uvědomila něco děsivého. Nešlo o jeden den. Nešlo o lež. Šlo o to, že vtáhl naši pětiletou dceru do světa tajemství a strachu.

„Už jí nikdy nebudeš říkat, ať přede mnou něco tají,“ řekla jsem. „Rozumíš?“

Zasmál se. Krátce, bez humoru. „Ty mi nebudeš říkat, jak mám vychovávat vlastní dítě.“

V tu noc jsem nespala. Ráno jsem zavolala do školy. Ředitelka byla milá. A velmi přesná.

„V úterý minulý týden vaše dcera ve škole nebyla,“ řekla. „Máme omluvenku od otce.“

Seděla jsem s telefonem v ruce a cítila, jak se mi třesou kolena.

Ten den jsem si vzala volno. Když se manžel vrátil domů, měla jsem sbalené dvě tašky.

„Odcházím,“ řekla jsem.

„Kam?“ zasmál se. „Přeháníš.“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Chráníš své tajemství víc než vlastní dítě. A to je hranice.“

Podíval se na mě poprvé s něčím, co připomínalo strach.

Vzala jsem dceru za ruku. Neplakala. Jen mě pevně držela.

„Maminko,“ zašeptala, „už nemáme tajemství.“

Sklonila jsem se k ní a objala ji.

„Přesně tak,“ řekla jsem. „Už nikdy.“