Marc se objevil o několik měsíců později. Byl pozorný, tichý, trpělivý. Muž, který věděl, kdy mlčet, kdy se usmát a kdy položit ruku na rameno. Viděla jsem, jak se Lila pomalu narovnává. Jak se znovu učí smát, aniž by se za to omlouvala. Věřila jsem, že tentokrát je to jiné.

Svatba byla malá. Skromná. Brigitte se usmívala až příliš. Ten úsměv jsem znala. Viděla jsem ho u žen, které si dělají inventuru cizího majetku dřív, než se vůbec zeptají na jméno.

Když mi Lila po telefonu zmínila, že Marcova rodina „na pár dní přijede“, zpozorněla jsem. „Jen než se dají dohromady,“ řekla rychle. „Mají teď trochu potíže.“

Potíže. To slovo se u nás v rodině vždycky používalo jako zástěrka.

A tak jsem přijela.

To, co jsem viděla, nebyla návštěva. Byla to okupace.

Lila se na mě konečně podívala. Na zlomek vteřiny. V očích měla stud. Ne proto, že by něco udělala špatně, ale proto, že si myslela, že selhala. Že znovu skončila tam, odkud se snažila utéct.

Položila jsem kabelku na stůl. Pomalu. Úmyslně.

„Lilo,“ řekla jsem klidně. „Jdi si umýt ruce. A posaď se.“

Brigitte se ke mně otočila, obočí zvednuté. „Promiňte, ale my jsme právě uprostřed—“

„Ano,“ přerušila jsem ji. „Všimla jsem si.“

Rozhlédla jsem se po místnosti. Po botách u dveří. Po taškách. Po kabátech přehozených přes židle. Po lidech, kteří se usadili v domě mé dcery, jako by byl veřejným majetkem.

„Všichni ven,“ řekla jsem.

Zasmáli se. Krátce. Nevěřícně. Chloe si vyměnila pohled s Naomi. Marc ztuhl.

„Prosím?“ řekla Brigitte.

„Všichni,“ zopakovala jsem. „Na zahradu. Hned.“

Bylo v mém hlase něco, co se nedalo ignorovat. Ne křik. Ne hrozba. Jistota.

Postupně se zvedali. S brbláním, s protočenýma očima, s pocitem, že je to jen další malý rozmar staré ženy. Vyšli ven. Děti za nimi.

Zavřela jsem za námi dveře.

Postavila jsem se před ně. Zahrada byla tichá. Vítr se lehce opíral do korun stromů. Lila stála za mnou. Poprvé ne přede mnou.

„Tenhle dům,“ začala jsem pomalu, „patří mé dceři. Jen jí. Není to rodinné sídlo. Není to útočiště. Není to hotel. Není to farma práce zdarma.“

Brigitte otevřela ústa. Zvedla jsem ruku.

„Ne,“ řekla jsem. „Teď mluvím já.“

Podívala jsem se přímo na ni. „Vidím velmi jasně, co se tady děje. Moje dcera vaří, uklízí, slouží a mlčí. Vy odpočíváte, rozkazujete a berete. A to dnes končí.“

Chloe se zasmála. „To snad nemyslíte vážně.“

„Myslím,“ odpověděla jsem. „A tady jsou možnosti.“

Zvedla jsem jeden prst. „Buď se dnes do večera sbalíte a odejdete.“

Druhý prst. „Nebo zavolám právníka a policii a vysvětlím jim, že skupina lidí neoprávněně obývá soukromý majetek.“

Marc zbledl. „Mami, tohle je přehnané—“

„Ne,“ otočila jsem se k němu. „Přehnané je, že jsi dovolil, aby se s tvou ženou zacházelo jako se služkou. Pokud chceš být manželem, začneš ji chránit. Pokud ne, můžeš odejít s nimi.“

Ticho bylo absolutní.

Brigitte se narovnala. „Tak vy nás vyhazujete?“

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Vyhazujete se sami tím, že jste si mysleli, že si můžete vzít něco, co vám nepatří.“

Udělala jsem krok k bráně a otevřela ji dokořán.

„Máte deset minut,“ řekla jsem. „Pak ji zavřu.“

A zavřela jsem ji.

Z druhé strany zazněly hlasy. Hádky. Obvinění. Pláč dětí. Bylo mi to líto. Ale ne dost na to, abych ustoupila.

Když se brána zavřela naposledy, zahrada ztichla.

Lila se sesunula na lavičku a rozplakala se. Tentokrát nahlas. Opravdově. Objal jsem ji.

„Tohle není selhání,“ řekla jsem jí tiše. „Tohle je hranice.“

Ten večer jsme seděly v kuchyni. Jen my dvě. Uvařily jsme čaj. Nikdo nekřičel. Nikdo nic nechtěl.

Dům znovu dýchal.

A Lila poprvé po dlouhé době spala klidně.
Ve svém domě.
Na svém místě.