Ethan sevřel zuby, ponořil se a nahmatal rukáv saka. Zatáhl. Tělo bylo bezvládné, ale ještě teplé. Vynořili se jen na vteřinu – dost na nádech – a pak znovu dolů, bokem k břehu, kde se proud lámal o kameny.

Ethan kopal, jak ho to babička učila, když byl malý: krátké záběry, nepanikařit, držet hlavu zachraňovaného nad vodou. Alex zakašlal. Ten zvuk byl pro Ethana signál, že ještě není pozdě. Když narazili na mělčinu, chlapec se zapřel koleny, přetáhl muže přes rameno a doslova ho dotlačil ke schodům pod mostem.

Alex se zhroutil, zvracel vodu, lapal po dechu. Déšť jim stékal po zádech. Ethan klečel vedle něj a mačkal mu hrudník, jak jen dokázal. Po nekonečných vteřinách se Alex nadechl sám.

Sirény. Někdo zavolal pomoc.

Záchranáři přijeli rychle. Naložili Alexe na nosítka, přikryli ho fólií. Někdo se ptal, kdo skočil do řeky. Ethan už ustupoval. Nečekal pochvalu. Nečekal nic. Když se nikdo nedíval, zmizel mezi stánky u trhu.

Alex se probudil v nemocnici o dvě hodiny později. První, co ucítil, byl stud a hněv. Druhé bylo ticho, které mu připomnělo, jak blízko smrti byl. Když se zeptal, kdo ho zachránil, odpověď byla neurčitá: „Chlapec. Bezdomovec. Zmizel.“

Ta věta se mu usadila v hlavě jako trn.

Vyšetřování potvrdilo pokus o vydírání a vraždu. Vince Moretti byl zatčen ještě téhož večera; někdo z gangu promluvil. Alex se vrátil domů, ale nic nebylo jako dřív. Luxus mu připadal cizí. V noci slyšel šum řeky.

Začal hledat.

Objel útulky, mluvil s dobrovolníky, ptal se policistů. Dny se měnily v týdny. A pak ho našel – na parkovišti u starého supermarketu. Chlapec s bosýma nohama, který tlačil rozbitý vozík plný kartonů.

Alex vystoupil z auta bez ochranky. Ethan ztuhl, připravený utéct.

„Zachránil jsi mi život,“ řekl Alex tiše. „Jmenuju se Alex.“

Ethan mlčel. Pak pokrčil rameny. „Byla tam řeka. A člověk ve vodě.“

„Jak se jmenuješ?“

„Ethan.“

Alex si všiml šrámů na rukách, tenké mikiny v chladném vzduchu. „Pojď se mnou. Aspoň na jídlo.“

Ethan zaváhal. Pak přikývl.

Oběd byl tichý. Ethan jedl rychle, jako by se bál, že mu někdo talíř vezme. Alex ho nepřerušoval. Když dojedli, zeptal se na babičku. Ethan vyprávěl. Bez slz. Fakta, jako by šlo o cizí život.

Alex se rozhodl neudělat chybu. Nenabídl peníze. Nabídl čas.

Zařídil, aby Ethan měl kde spát. Pomohl mu vrátit se do školy. Nechal ho dýchat. Každý týden se setkali. Mluvili o řece, o strachu, o tom, co znamená nebýt sám.

Jednoho dne Ethan řekl: „Babička by chtěla, abych něco dokázal sám.“

„Tak to uděláme tak,“ odpověděl Alex. „Já otevřu dveře. Ty jimi projdeš.“

Založil stipendijní fond na Ethanovo jméno – anonymně. Pro děti, které nemají nikoho. A když se novináři ptali na hrdinu z řeky, Alex odpovídal jen: „Udělal to, co bylo správné.“

O deset let později stál Ethan na břehu té samé řeky. Měl v kapse diplom a v hlavě plán. Pracoval pro nadaci, kterou kdysi založil muž, jehož vytáhl z vody. Nebyl to příběh o zázraku. Byl to příběh o rozhodnutí v jednu vteřinu – skočit.

Alex stál vedle něj. „Kdyby ses ten den nerozhodl…“

Ethan se usmál. „Kdybych se nerozhodl, byl bych někdo jiný.“

Řeka plynula dál. Ale jejich životy už jinam.