V malé vesnici nedaleko Montpellier žil Julien Lefèvre, šestatřicetiletý zedník s mozolnatýma rukama a klidným pohledem. Lidé ho znali jako pracanta, který nikdy nikoho neodmítl, jako muže, jenž mlčky pomáhal tam, kde jiní jen mluvili. Nikdo by ho nenazval snílkem. A už vůbec ne někým, kdo by se stal středem pozornosti celého okolí.

Přesto se to stalo.

Julien oznámil, že se žení s Elodie Marchandovou – ženou upoutanou na invalidní vozík.

Elodie bývala jiným člověkem. Před třemi lety učila výtvarnou výchovu, vystavovala obrazy a kdysi se dokonce dostala do finále regionální soutěže krásy. Pak přišla nehoda na dálnici A9. Kov, křik, sirény. A konec pohybu v nohách.

Od té doby se její svět zmenšil na několik místností, rehabilitační cvičení a ticho, které bolelo víc než fyzická bolest.

Když se roznesla zpráva o zasnoubení, vesnice začala šeptat.

„Zbláznil se.“
„Takový chlap a vezme si postiženou?“
„Obětuje si celý život.“

Julien ty hlasy slyšel. Ale neposlouchal je.

Když ji během zásnubního focení chytil za ruku, sklonil se k ní a řekl tiše:
„Možná už nebudeš chodit. Ale nikdy nebudeš sama. Najdeme jinou cestu.“

Tu noc Elodie poprvé od nehody plakala štěstím.

Její matka, Madame Marchand, byla jiného názoru. Seděla naproti nim s rukama sepjatýma, hlas se jí třásl.

„Dítě moje, přemýšlej. Nikdy mu nedáš děti. Budeš závislá. On si zaslouží víc.“

Elodie odpověděla klidně, bez vzdoru:
„Mami, on nehledá dokonalé tělo. On chce moje srdce.“

Nakonec rodina ustoupila. Ne proto, že by souhlasila, ale protože viděla, že to nejde zastavit.

A tak si jednoho červnového dne, v malém římském kostele Saint-Clément, mezi levandulovými girlandami a tichými tóny houslí, Elodie a Julien slíbili věrnost.

Julien investoval 75 000 eur – všechny své úspory – do rekonstrukce domu. Rozšířil dveře, postavil rampy, vytvořil světlou koupelnu s italskou sprchou. Každý detail dělal vlastníma rukama.

„Chci, aby ses tu cítila svobodně,“ řekl jí jednou večer, když mu z rukávů padala sádra.

Elodie se usmála. Poprvé po letech si dovolila myslet na budoucnost.

V jejich svatební noci tiše pršelo. Kapky dopadaly na červené tašky a pokoj voněl dřevem a jasmínem. Julien jí pomohl do postele, byl nervózní, opatrný, téměř plachý.

Seděla na okraji matrace, v bílé noční košili, a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Nebála se doteku. Bálo se něco jiného.

„Juliene…“ začala nejistě.

On se zastavil. Dlouze mlčel. Pak si sedl naproti ní a složil ruce.

„Musím ti něco říct.“

Jeho hlas byl klidný, ale pevný. A právě to ji vyděsilo.

„Já…“ nadechl se. „Nikdy jsem tě nechtěl litovat. A nikdy jsem tě nebral jako oběť.“

Polkla.

„Ale…“ pokračoval, „nejsem ten muž, kterého si myslíš.“

Elodie cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

„Před deseti lety jsem měl nehodu,“ řekl tiše. „Na stavbě. Ztratil jsem schopnost mít děti.“

Ticho bylo ohlušující.

„Když jsem tě potkal,“ dodal, „viděl jsem ženu, která přišla o něco viditelného. Já přišel o něco, co nikdo nevidí. Věděl jsem, že jediné, co můžu nabídnout, je pravda. Ale bál jsem se, že mě odmítneš.“

Elodie mlčela. Slzy jí stékaly po tvářích, ale nebyly to slzy bolesti.

„Takže,“ zašeptala, „jsme si celý čas mysleli, že jeden z nás něco dluží tomu druhému.“

Julien přikývl.

Elodie se k němu natáhla a objala ho.

„Tak to jsme si byli rovni od začátku,“ řekla. „A možná právě proto jsme se našli.“

Tu noc nebyla o tělech. Byla o důvěře.

A vesnice, která kdysi šeptala, dnes mlčí.

Protože některé lásky nejsou postavené na dokonalosti.
Ale na odvaze říct pravdu – i když může všechno změnit.