Spíš naopak. Po rozvodu jsem musela prodat byt, zavřít za sebou dveře, které jsem považovala za domov, a narychlo odjet k sestře. Potřebovala jsem čas, klid a místo, kde bych se znovu nadechla. Měla jsem jen jeden kufr, minimum peněz a hlavu plnou myšlenek, které se mi odmítaly srovnat. Koupila jsem si tu nejlevnější jízdenku, jaká byla k dispozici, do vozu s rezervovaným místem, jen abych zmizela dřív, než mě někdo pozná.

Když jsem vstoupila do kupé, hned jsem si jí všimla.

Seděla u okna starší žena, odhadem kolem pětasedmdesáti let. Na hlavě měla šátek uvázaný starým způsobem, na sobě těžký pletený svetr a tmavou sukni, která pamatovala jiné časy. V rukou svírala síťovku, obyčejnou, domácí tašku, jaké se nosily kdysi. Držela ji pevně u hrudi, jako by v ní byl celý její život.

Pozdravila jsem ji. Přikývla, ale její pohled zůstal chladný a ostražitý. Takový, jakým se díváte na cizince, kterému nevěříte ani slovo. Jakmile se vlak rozjel a já se pohnula, sevřela prsty kolem uší tašky ještě víc. Každý můj pohyb sledovala koutkem oka. Když jsem sáhla po telefonu, napjala se. Když jsem si upravila kabát, její ramena ztuhla.

Po několika hodinách už to bylo nesnesitelné.

„Nebojte se, na nic nesahám,“ řekla jsem tiše a pokusila se o smířlivý úsměv.

Zprudka ke mně vzhlédla. „Do toho vám nic není. Dívejte se před sebe,“ odpověděla tvrdě, skoro obviňujícím tónem.

Urazilo mě to. Otočila jsem se k oknu a mlčela. Po zbytek cesty seděla úplně nehybně. Nejedla, nepila, nespala. Jen svírala tašku, jako by jí ji někdo mohl každou chvíli vzít. Bylo na tom něco znepokojivého. Ne strach. Spíš odhodlání.

Večer, když se vlak blížil k výhybce, náhle prudce zabrzdil. Kupé se otřáslo. Taška jí vyklouzla z rukou a spadla na podlahu. Ozvala se dutá rána. Něco těžkého se z ní vysypalo.

Instinktivně jsem se sklonila, abych jí pomohla. A v tu chvíli jsem ztuhla.

Na zemi neležely peníze ani cennosti, jak bych čekala. Ležely tam pečlivě svázané balíčky dopisů, staré černobílé fotografie, zažloutlé dokumenty, několik vojenských medailí a malá krabička s popsaným víčkem. Všechno bylo uspořádané s až bolestnou pečlivostí.

Žena zalapala po dechu a vrhla se ke mně rychlostí, kterou bych v jejím věku nečekala. „Nedotýkejte se toho,“ vykřikla. V očích měla paniku. Ne hněv. Strach.

„Promiňte,“ řekla jsem. „Nechtěla jsem…“

Zarazila se. Chvíli se na mě dívala, pak se její výraz změnil. Posadila se zpět a pomalu začala věci sbírat. Ruce se jí třásly.

„To je celý můj život,“ řekla tiše. „Všechno, co mi zbylo.“

Mlčela jsem. Dala jsem jí prostor.

„Jedou pro mě,“ pokračovala po chvíli. „Do domova. Syn rozhodl, že už jsem přítěž. Chtějí mi vzít byt. Tyhle papíry jsou důkaz, že dům patřil mně. Že to, co dělají, není správné. Ale kdybych to ztratila…“ Nedokončila větu.

Poprvé jsem pochopila, proč se dívala tak nedůvěřivě. Ne proto, že bych byla zloděj. Protože byla sama.

Zbytek cesty jsme strávily mlčky, ale ticho už bylo jiné. Když vlak zastavil v cílové stanici, pomohla jsem jí vstát. Poděkovala mi. Poprvé se usmála.

A když jsem vystoupila, došlo mi něco, co jsem si dosud odmítala připustit. Neutekla jsem do toho města jen před minulostí. Utekla jsem před pocitem, že mi někdo může vzít to poslední, co mám.

Ten den jsem pochopila, že někdy se lidé nedívají podezřívavě proto, že jsou zlí. Dívají se tak proto, že už byli příliš mnohokrát zrazeni.