Dřevěná deska ležela na stole, kde ji předtím bezmyšlenkovitě odhodil. Na okamžik se na ni podíval, pak zavrtěl hlavou a šel se osprchovat. V hlavě měl jen únavu, tabulky, smlouvy a nekonečné rozhovory, které ho ten den vysály do poslední kapky.

V noci ho probudil zvuk.

Nebyl hlasitý. Právě naopak. Byl tak tichý, že se zaryl přímo do instinktu, do té nejprimitivnější části mozku, která pozná nebezpečí dřív, než ho mysl dokáže pojmenovat. Něco nebylo v pořádku.

Otevřel oči. Tma v ložnici byla hustší než obvykle. Lampička nesvítila. Elektřina musela vypadnout. Natáhl ruku k telefonu na nočním stolku, ale v tu chvíli uslyšel další zvuk. Kroky. Pomalé, opatrné. Ne v jeho hlavě. Skutečné.

Srdce se mu rozbušilo tak silně, že měl pocit, že ho musí slyšet celý byt.

Zadržel dech.

Kroky se zastavily u dveří ložnice.

Někdo byl uvnitř jeho domu.

Muž se posadil na posteli. V hlavě mu prolétlo tisíc myšlenek najednou – zabezpečovací systém, kamery, alarm. Všechno bylo tiché. Příliš tiché. Pak se klika pohnula. Dveře se otevřely jen o pár centimetrů.

A v tom okamžiku jeho pohled padl na stůl.

Na dřevěnou desku.

I v šeru dokázal přečíst vypálená písmena. Hrubá, křivá, ale neuvěřitelně jasná.

Mohl jsi to být ty.

Z nějakého důvodu ho ten nápis přimrazil k posteli. Místo aby vyskočil, místo aby křičel nebo se rozběhl ke dveřím, zůstal sedět. Něco ho nutilo zůstat. Něco mu říkalo, že pokud se teď pohne, už nebude návratu.

Dveře se otevřely víc.

Ve škvíře se objevil stín postavy. V ruce držela nůž. Světlo z ulice se na čepeli krátce zalesklo. Zloděj, nebo něco horšího. Muž měl otevřená ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel.

A pak si vetřelec všiml desky.

Zastavil se.

Byl to sotva postřehnutelný okamžik, ale muž ho viděl jasně. Postava se naklonila, hlavu sklonila k nápisu. Jako by četla. Jako by přemýšlela.

Ticho se natáhlo do nekonečných vteřin.

Pak se stalo něco nečekaného.

Vetřelec pomalu couvl. Jeden krok. Druhý. Nůž sklonil k zemi. Dveře se tiše zavřely. Kroky se vzdálily. A pak už nebylo slyšet nic. Jen déšť venku a mužův vlastní dech, roztřesený a přerývaný.

Seděl na posteli ještě dlouhé minuty, možná hodiny. Neodvážil se pohnout. Když konečně našel sílu vstát, rozsvítil baterku v telefonu a prohledal byt. Dveře nebyly vypáčené. Nic nebylo ukradeno. Ale na klice vchodových dveří byl zřetelný otisk mokré rukavice.

Ráno šel na policii. Řekli mu, že v okolí došlo k několika vloupáním. V jednom případě majitel domu takové štěstí neměl.

Cestou zpět se zastavil u své kanceláře. Automaticky se rozhlédl k místu u vchodu.

Bezdomovec tam neseděl.

Nebyl tam ten den. Ani další. Ani další týden.

Muž se už nikdy nedokázal vrátit k původnímu životu. Desku nepověsil jen vedle postele. Nechal si ji zarámovat. Připomínala mu nejen tu noc, ale něco mnohem hlubšího. Jak tenká je hranice mezi tím, kdo dává, a tím, kdo potřebuje. Mezi bezpečím a pádem. Mezi životem a smrtí.

A pokaždé, když kolem něj někdo prošel bez povšimnutí, pokaždé, když měl chuť odvrátit zrak, vzpomněl si na starcovy oči v dešti a na jeho klidný hlas.

„Mohl jsi to být ty.“

Protože tentokrát opravdu málem byl.