Papír, který mi podala, byl policejní protokol. Kopie. Starý, zažloutlý, ale pečlivě uchovaný. Někdo do něj tužkou vepsal poznámky. Léiny poznámky.

„Kde jsi to vzala?“ zeptal jsem se tiše.

„Našla jsem ho v archivu,“ odpověděla. „Nechtěli mi ho dát. Řekli, že případ je uzavřený. Tak jsem se ptala dál. A dál. Až mi jeden muž řekl, že některé nehody se uzavírají příliš rychle.“

Četl jsem.

Brzdná stopa: žádná.
Světla: vypnutá.
Svědek: anonymní telefonát nahlášený až po třech hodinách.
Alkohol: negativní.
Rychlost: neodpovídá rozsahu poškození.

A pak věta, která mi rozřízla hruď napůl:

„Možný zásah třetí osoby – doporučeno další šetření (zamítnuto nadřízeným).“

Zvedl jsem k Léě oči. Už to nebylo dítě. Byla to žena, která čekala na pravdu, ne na útěchu.

„Dědo…“ řekla klidně. „Kdo neměl chtít, aby naši žili?“

V tu chvíli se mi vrátily obrazy, které jsem dvacet let odmítal vidět.

Můj syn byl účetní. Poctivý. A naivní. Tři týdny před Vánoci mi řekl, že „něco nesedí“. Že ho nutili podepsat dokumenty, které neviděl. Že se ptal špatných lidí na správné otázky.

Řekl jsem mu, ať je opatrný.
Neřekl jsem mu, ať uteče.

„Já jsem to věděl,“ zašeptal jsem. „A nic jsem neudělal.“

Léa zavrtěla hlavou. „Ne. Ty jsi mě zachránil. Ale teď… teď chci zbytek.“

Další týdny byly tiché a nebezpečné. Někdo nám jednou prohledal sklep. Jindy zmizely papíry z mé zásuvky. Léa dostala anonymní e-mail: Nech minulost spát.

Nechali jsme ho spát příliš dlouho.

Podařilo se nám najít bývalého policistu, který tehdy psal původní zprávu. Byl nemocný. Unavený. A připravený mluvit.

„Nehoda to nebyla,“ řekl. „Auto bylo vytlačeno ze silnice. Bylo mi řečeno, ať to přepíšu. Že jde o rodinu, která nemá nepřátele. Že je Štědrý den.“

„A kdo to řekl?“ zeptala se Léa.

Podal jí jméno.

Jméno, které se objevovalo i v dokumentech mého syna.

Proces trval rok. Média psala o „zapomenutém případu“, o „dítěti, které přežilo“. Léa svědčila klidně. Bez slz. Já plakal za oba.

Tři lidé byli odsouzeni. Ne všichni dostali trest, jaký si zasloužili. Spravedlnost nikdy není úplná. Ale pravda už nebyla pohřbená.

Dnes je mi sedmdesát let.

A poprvé po dvaceti letech spím bez toho, aby se mi zdála ta silnice.

Léa odešla bydlet sama. Je silná. Silnější než já kdy byl.
Občas mi zavolá. Občas jen mlčíme.

Jednou mi řekla:
„Dědo, oni mi vzali rodiče. Tobě syna. Ale nevzali nám hlas.“

A já jsem pochopil, že jsem nepřežil proto, abych zapomněl.

Přežil jsem proto, abych jednou konečně řekl pravdu nahlas.