Nikdy jsem si nemyslela, že se budu stydět v den, kdy by měla být matka nejpyšnější. Den, kdy se její syn žení. Přesto jsem několik nocí před svatbou nespala, ne kvůli obřadu, ne kvůli hostině, ale kvůli jediné věci: oblečení, které jsem měla na sobě.

Jsem obyčejná prodavačka ovoce a zeleniny. Vstávám brzy ráno, vracím se domů unavená a s rukama, které voní po jablkách a zemině. Nikdy jsem si nestěžovala. Sama jsem vychovala syna a dala jsem mu všechno, co jsem mohla – lásku, poctivost, úctu k lidem. Peněz jsme neměli nazbyt, ale nikdy jsme nehladověli a nikdy jsme nežili na dluh. Věděla jsem, kým jsem, a byla jsem s tím smířená.

Když mi syn oznámil, že se chce ženit, byla jsem šťastná. Když mi ale řekl, že jeho vyvolená pochází z bohaté a vážené rodiny, pocítila jsem strach. Ne kvůli ní – byla milá, zdvořilá, laskavá. Bála jsem se sebe. Své jednoduchosti. Svého světa, který byl tak vzdálený jejich.

Nechtěla jsem být přítěží. Nechtěla jsem, aby se za mě styděl.

Tři měsíce před svatbou jsem si každý večer kladla stejnou otázku: co si obléknu? Otevřela jsem skříň a pokaždé jsem viděla totéž. Jedny zelené šaty. Staré, jednoduché, dávno nemoderní. Šaty, které mě provázely celým životem. Měla jsem je na sobě, když se mi narodil syn. Když jsem stála u jeho první školní besídky. Když jsem se dozvěděla, že odmaturoval. Vždycky jsem si říkala, že si jednou koupím nové. Jednou. Ale to „jednou“ nikdy nepřišlo.

A tak jsem si je oblékla i na svatbu.

Když jsem vstoupila do kostela, okamžitě jsem pocítila pohledy. Nezůstaly u mě dlouho, ale stačilo to. Šepot se nesl lavicemi jako studený průvan.

„To je matka ženicha?“
„Nemohla si vzít něco lepšího?“
„Jaká ostuda…“

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že to uslyší i ostatní. Seděla jsem tiše, ruce složené v klíně, hlavu mírně skloněnou. Kolem mě třpytily drahé šperky, luxusní látky, dokonalé účesy. Vedle nich jsem se cítila neviditelná a zároveň nepříjemně nápadná.

Pak přišla ona.

Moje budoucí snacha. Krásná, zářivá, v bílých šatech, které musely stát víc, než kolik vydělám za rok. Když se ke mně přiblížila, sevřel se mi žaludek. Čekala jsem cokoli – zdvořilý úsměv, rychlé pohlazení, formální slova.

Ona si ale přede mnou klekla.

V kostele to zašumělo. Nechápala jsem, co dělá. Vzala mě za ruce, podívala se mi přímo do očí a jasným hlasem, který slyšeli všichni, řekla:

„Tato žena je důvodem, proč si dnes beru muže, kterého miluji. Vychovala ho sama, s láskou a obětavostí. Tyto šaty nejsou staré. Jsou plné příběhů, práce a důstojnosti. A já jsem hrdá, že ji mohu nazývat svou rodinou.“

V kostele zavládlo ticho.

Nikdo se už neusmíval. Nikdo nešeptal. Někteří lidé sklopili oči. Jiní si nenápadně otírali slzy. Já sama jsem nebyla schopná promluvit. Poprvé v životě jsem necítila stud. Jen hrdost.

Když ke mně později přišel syn a objal mě, pochopila jsem, že jsem ho vychovala správně. A že bohatství nemá nic společného s cenou oblečení, ale s tím, kolik úcty dokáže člověk dát druhému.

Ten den jsem si z kostela neodnesla pocit ponížení.

Odnesla jsem si pocit, že i obyčejná žena v obyčejných šatech může stát rovně – pokud vedle sebe má lidi, kteří znají skutečnou hodnotu člověka.