sKaždý krok byl malým vítězstvím, každé nadechnutí bojem. Třetí kolo chemoterapie mi vzalo sílu, vlasy i pocit kontroly nad vlastním tělem. Jediné, co mi zůstalo, byla víra. Víra, že doma budu v bezpečí. Že tam bude Leo. Můj manžel. Muž, který mi se slzami v očích přísahal, že se o mě postará. Že budu mít klid. Že nebudu sama.

Když jsem odemykala dveře, slyšela jsem hudbu.

Romantickou. Jemnou. Přesně tu, na kterou jsme kdysi tančili v kuchyni, když byl svět ještě normální. Na zlomek vteřiny jsem se usmála. Možná mi chystal překvapení. Možná chtěl, abych se cítila lépe. Možná…

Pak jsem vešla do obýváku.

A svět se zastavil.

Na gauči. Na mém gauči. Ležel Leo s jinou ženou. Byli do sebe zapletení, líbali se bez studu, bez spěchu, jako dva lidé, kteří jsou si jistí, že je nikdo nepřistihne. Moje taška s léky mi vyklouzla z ruky a dopadla na zem tupým zvukem.

„Leo… co to…“ vyšlo ze mě. Hlas se mi zlomil, jako by nebyl můj.

Otočil hlavu. Podíval se na mě. Na mou bledou tvář. Na nemocniční náramek na zápěstí. Na moje třesoucí se ruce. A neuhnul pohledem. Nezrudl. Neodskočil.

Usmál se.

„Nečekal jsem, že tě uvidím tak brzy,“ řekl klidně, téměř znuděně. „Když už jsi tady, zjednodušme si to. Máš hodinu na to, abys sbalila kufry a odešla.“

Měla jsem pocit, že se mi převrací žaludek. „Ale… slíbil jsi mi. Přísahal jsi, že se o mě postaráš.“

Zvedl se z gauče. Pomalu. Jako někdo, kdo má vše pod kontrolou. „Už mě unavuje jednat s nemocnou ženou,“ řekl bez emocí. „Nevzal jsem si tě, abych byl zdravotní sestra. Vzal jsem si tě, abys žila. A ty… ty jen chátráš. Odmítám s tebou ztrácet další minutu.“

Ta slova nebyla hlasitá. Nebyla hysterická. Byla přesná. A bodala víc než cokoli, co mi kdy chemoterapie udělala.

Kolena se mi podlomila. Opřela jsem se o stěnu, slzy mi tekly bez kontroly. A pak jsem uslyšela smích. Jeho milenka se smála. Hlasitě. Bez zábran. Jako by moje bolest byla součástí nějaké absurdní komedie.

V tu chvíli jsem si byla jistá jednou věcí: mysleli si, že vyhráli. Mysleli si, že jsem zlomená. Nemocná. Slabá. Že nemám kam jít.

Nevěděli ale něco podstatného.

Ještě před hospitalizací jsem podepsala dokumenty. Ne proto, že bych byla paranoidní. Ale proto, že jsem vždycky byla praktická. Ten dům nebyl Leův. Byl napsaný na mě. Stejně jako společné účty. Stejně jako firma, kterou jsem formálně vedla já, i když se rád chlubil on. A ještě něco: právník, kterého jsem kontaktovala z nemocnice, byl můj dávný přítel. A věděl přesně, co má dělat.

Nevzala jsem si kufry. Vzala jsem si jen telefon.

Odešla jsem do hotelu. Té noci jsem nespala. Ne kvůli bolesti. Ale kvůli rozhodnutí. Ráno začalo rychle. Právní kroky. Zablokované účty. Okamžité zrušení jeho přístupu ke všemu. A jeden telefonát do hotelu, kde byl Leo ubytovaný se svou „novou láskou“, protože dům už nebyl přístupný.

Za necelých čtyřiadvacet hodin jsem stála v hotelové hale. Slabá. Vyčerpaná. Ale rovná.

A on tam byl.

Klečel.

Bez obleku. Bez arogance. Bez úsměvu. Prosil. Plakal. Říkal, že to byla chyba. Že se bál. Že to nemyslel vážně. Že mě potřebuje.

Dívala jsem se na něj a necítila nic. Žádnou radost. Žádnou pomstu. Jen klid.

„Když jsem byla nemocná, řekl jsi, že se mnou nechceš ztrácet ani minutu,“ řekla jsem tiše. „Teď ti jednu dám. Aby sis zapamatoval, jaké to je, když tě někdo opustí ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebuješ.“

Otočila jsem se a odešla.

Chemoterapie mi vzala hodně. Ale vzala mi i iluze. A dala mi něco cennějšího než lásku někoho, kdo zradí při první zkoušce.

Dala mi zpátky mě samotnou.