Plakala. Sotva dýchala. Slova se jí lámala v hrdle.
„Mami… prosím… přijď…“
Neptala jsem se proč. Nepotřebovala jsem vysvětlení. Jen jsem slyšela strach. A jeho jméno neřekla, ale věděla jsem, že je tam. Zase.
Vyrazila jsem okamžitě. Jela jsem prázdnými ulicemi, porušovala předpisy, ruce se mi třásly na volantu. Neustále jsem jí volala zpátky. Nikdo už to nezvedl.
Když jsem dorazila do nemocnice, bylo pozdě.
Lékař mě uviděl dřív, než jsem se dostala k posteli. Věděla jsem to podle jeho pohledu. Nepotřebovala jsem slova. Pomalu přitáhl prostěradlo a zakryl jí obličej. Jako by tím gestem uzavřel celý svět.
„Je mi to nesmírně líto,“ řekl tiše.
Nekřičela jsem. Nesložila jsem se. Jen jsem tam stála a dívala se. Na místo, kde ještě před pár hodinami dýchala moje dcera.
„Podle výpovědi jejího manžela byla cestou domů přepadena,“ pokračoval lékař profesionálním tónem. „Zranění byla bohužel neslučitelná se životem.“
Policie to přijala okamžitě. Přikývnutí, poznámky do bloků, soucitné pohledy směrem k Markovi. Ubohý vdovec. Zničený muž. Tolik bolesti v jeho očích.
Všichni mu věřili.
Všichni kromě mě.
Protože moje dcera mi nevolala, aby se rozloučila. Volala, abych přišla. Abych byla svědkem. Abych věděla.
Když jsem se za úsvitu vrátila do jejich domu, Mark byl tam. Chodil sem a tam, mluvil rychle, teatrálně. Ruce se mu třásly, hlas se lámal přesně tam, kde to působilo nejpřesvědčivěji.
V obývacím pokoji byl chaos. Převrácený stůl. Rozbitá lampa. Knihy rozházené po podlaze. Ve zdi zela díra.
„Tohle všechno se stalo v noci?“ zeptala jsem se klidně.
„Nebyl jsem sám sebou!“ vyhrkl. „Moje žena je mrtvá! Řekl jsem policii všechno. Šla se projít a napadl ji lupič. Chtěl jí ukrást šperky.“
„Chtěl jí ukrást šperky,“ zopakovala jsem tiše.
Podívala jsem se mu přímo do očí. „Tak proč lékaři říkají, že zranění odpovídají dlouhodobému fyzickému útoku, ne náhodnému přepadení?“
Ztuhl.
„To… to já nevím! Nebyl jsem doma! Byl jsem ve sprše!“
„Ve sprše,“ přikývla jsem. „Zajímavé. Protože mi Sarah včera říkala, že nefunguje ohřívač vody. Opravář měl přijít až v úterý.“
Zbledl.
„Dal jsem si studenou sprchu. Pohádali jsme se.“
„O čem?“
Ztratil kontrolu. „Zkazila večeři!“
Podívala jsem se do kuchyně. Byla dokonale uklizená. Žádné spáleniny. Žádný nepořádek. Nic.
„Marku,“ řekla jsem klidně, „máš na rukou škrábance.“
Podíval se na předloktí. Čerstvé, hluboké červené stopy.
„Udělám si to, když jsem nervózní,“ vyhrkl.
„Vypadají jako otisky nehtů,“ odpověděla jsem.
V tu chvíli se jeho výraz změnil. Neutekl. Nezakřičel. Jen ztuhl.
„Proč se mě vyslýcháš?“ zařval. „Moje žena je mrtvá!“
„Našla jsem toho, kdo ji zabil,“ řekla jsem tiše.
„Cože?“ vydechl.
Otevřela jsem tašku a vytáhla malý předmět zabalený v kapesníku.
Jeho snubní prsten.
Uvnitř byl zřetelný otisk krve a kousek ulomeného nehtu. Sarah se bránila. A já jsem ten prsten našla. Pod pohovkou. Tam, kde se bojovalo.
Markovi se podlomila kolena.
„Ona mi zavolala, protože věděla, že tentokrát to nepřežije,“ pokračovala jsem klidně. „A chtěla, abych to věděla.“
Policie si pro něj přišla o hodinu později.
Moje dcera už se nikdy nevrátí. Ale pravda ano. A někdy stačí jediný hovor ve tři ráno, aby se lež už nikdy nemohla schovat.